, ale vzal jsem si do kolejní postele notebook, svou milenku, a ťukám na ní skromný noční text.

Všude kolem je tma.
Jen nepřirozené bělavé světlo displaye ozařuje malou část pokoje. Stěnu. Dveře. Postel. A tu nejmenší část pokoje – mě. Někdy mám pocit, že mezi mnou a okolím existuje průhledná bariéra, přese kterou se na mě lidé dívají, ale nikdy skrz ni neprojdou. Ani se jí nedotknou, prostě cítí, že tam je. Někdy se neudržím a člověka před ní stojícího vtáhnu dovnitř, ale většinou ne, protože mám pocit, že ho tím obtěžuji.

Je chyba ve mně nebo v lidech?
Dobrou noc.