O filmu jsem slyšel už na základní škole, kde mi kamarád, fanaticky zblázněný do nacistického německa, popisoval, jak se jakýsi nacistický důstojník ráno rozcvičuje střelbou do židů za plotem koncentračního tábora.

Po deseti letech sedím v pátek na posteli ve svém kolejním apartmánu a přemítám o tom, jaký film si pustím. Po prohrabání imdb se mi vrací vzpomínka na spolužáka ze ZŠ a volba padá právě na Schindlerův seznam, od kterého očekávám klasický válečný film bez hlubší pointy, avšak po třech čtvrtinách filmu odcházím do školy tak rozhozený a zamyšlený, jako už dlouho ne, jestli vůbec kdy.

Scény z filmu si v hlavě přehrávám stále dokola a dokola, a i když se pokouším myslet na jiné věci, vracím se k filmu. Jaký měl asi pocit mladý židovský muž, když nesl svou nemocnou ženu na rameni do nejbližšího stavení a příslušník ss jí v této pozici střelil do hlavy? Žena klesla muži do klína a na jeho oblečení mu z rány v její hlavě crčela fontána krve. Co asi prožíval? Co kdybych to byl já a nesl svoji ženu? Co bych potom dělal? Takové a mnohé další představy mne pronásledovaly téměř dva dny a jejich stopa je velice zřetelná.

Člověku potom začnou docházet souvislosti, zlé souvislosti a uvědomí si, jak strašně lidé zapomněli. Proč existuje neonacismus? Lidé, kteří se tak nazývají, schvalují holocaust a potkáte-li nějakého na ulici, teoreticky by na vás mohl zopakovat onu scénu z filmu, kdyby mohl. Díváte se na něj jako na normálního člověka a přitom by vám vaši ženu bezproblému zastřelil v náručí. Já vím, že za neonacistu se v mnoha případech označuje pouhý idiot, který se hloupý již narodil, ale i tak musí chápat dopad tak primitivního činu, jako je vražda a neonacisté tedy schvalováním holocaustu schvalují bezdůvodnou vraždu člověka. Neměli by být považování za lidské bytosti schopné cítit.

Souvislosti plynoucí z tohoto filmu se vztahují na veškeré zločiny proti lidskosti, a že jich je stále požehnaně. Občas lituji, že lidé nemají dědičnou paměť, protože generace zapomínají a je téměř jisté, že jednou zapomenou úplně a minulost se bude opakovat. Vždy se najde člověk, který zapomněl a za jistých okolností by vám bezproblému zastřelil ženu v náručí. Jdete po ulici a nepoznáte to na něm.

Když na konci filmu Oskar Schindler plakal, protože si uvědomil, o kolik víc lidí mohl zachránit, když se podíval na svůj zlatý odznak s hákovým křížem a uvědomil si, že ho mohl vyměnit za dva lidské životy, plakal jsem s ním. U filmu jsem ještě nikdy necítil s hlavní postavou takový soucit. Uvědomil jsem si, že důvodem ke smutku není zlo, nýbrž tak málo dobra v onom zlu. Cosi se ve mně hnulo a já jsem odešel jiný.