Dohrál jsem Half-Life 2: Episode 2. Právem je HL2 označována za nejlepší hru všech dob.
Antiutopistická, futuristická a zároveň postapokaliptická atmosféra, impozantní, kanonicky podložený příběh, který prožijete doslova na vlastní kůži, a to vše v source enginu? Hravě předčí kdejakou knihu či film (a to jsem zastánce knih). Původní HL2 mi utkvěl v paměti tak hluboce a tak živě, jak to nikdy žádná kniha nedokázala ani v nejmenším.

Half-Life 2 je jedním z mála takovýchto případů. Případů, kdy je hra dílo hodnotnější než kniha nebo film. Případů, kdy je stoprocentně výhodnější prosedět dny u počítače než vyrazit ven a zažít vlastní dobrodružství. Emoce a zážitky, které ve vás takové umělecké dílo nechá, jsou unikátní a nenahraditelné. Už je to spoustu let, co jsem poprvé hrál HL2. Tipoval bych 5. Nevzpomínám si, jaké knihy jsem v té době četl a už vůbec ne na jejich obsah, zato si dokáži živě vybavit, jak jsem se s dokonalým strachem procházel Ravenholmem a v této ponuré a opuštěné vesnici hledal (respektive probojovával si) zcela osamocen cestu ven. A je už úplně jedno, že to byl Gordon Freeman, kdo byl v Ravenholmu (asi naposledy… kdo z vás tam někdy byl, ví proč), protože já jsem jeho příběh prožil, já jsem byl Gordon Freeman.

Stejně tak jako čtenář musí umět číst, aby si vychutnal dobrou knihu, opravdový hráč musí umět hrát, aby si vychutnal dobrou hru. Potom už nejde o hraní, ale o prožitek. Jedinečný prožitek. Třeba naše bývalá profesorka českého jazyka si, i kdyby chtěla, nikdy nebude moci vyzkoušet tento moderní druh umění. Přinejmenším ho pochopí a uzná, vyzkoušet a poddat se mu (třeba jako poesii) už ale moci nebude. Důvod je jednoduchý. První headcrab by její osud zpečetil. A možná by to ani nebyl headcrab. Stačil by sráz nebo zeď.

Opravdový hráč skutečně považuje onen akt hry za téměř nepodstatný, stejně jako čtenář považuje za nepodstatné vytrhovat se nad tím, že umí číst extrémně rychle a bez chyb. Bohužel ale na rozdíl od knih, her, která jsou uměleckými díly, je nesmírně málo. Tak málo, že by je uměl spočítat i předškolák na jedné řádce svého počítadla.

Takový hráč je třeba kamarád Kesy. A jsem rád, že je takových lidí víc. Svědčí o tom prodejní bilance.

Na závěr bych možné zájemce odkázal na pár titulů, které za umělecká díla považuji. Na prvním místě samozřejmě sága Half-Life, dále pak třeba výborný Deus-Ex nebo System Shock II. Slyšel jsem plno chvály i na Bioshock, ten jsem však nehrál, takže zatím doporučit nemůzu.

Should I pray
day by day
for what I’ve lost
because the cost
I cannot pay?

Should I lie
myself that I
cannot die
because I own
of what they
have none?

Should I regret
of moments I let
pass hands
of mine and see them
not hence?

I should, lads,
because that’s
giving me
the very readiness
to be
furthermore.

Logic is foreign for us and I don’t expect comments.

V roce 0 obývalo planetu Zemi odhadem 200 miliónů lidí.
V roce 1000 to bylo asi 300 miliónů.
V roce 1750 už to byla odhadem miliarda.
Když jsem se narodil (1989), počet obyvatel se mezitím zpětinásobil.
Když jsem chodil na střední školu, učili jsme se číslo o miliardu vyšší.
A dnes již máme miliard 7.

Vlivní lidé si myslejí, že země je nekonečně velká a že se její zdroje nedají vyčerpat. Dá se vcelku jednoduše spočítat, za jak dlouho budou jednotlivé zdroje surovin vyčerpány s ohledem na tento šílený, více než exponenciální, nárůst populace. Výsledky jsou ale iracionální a nikdo se jimi nezabývá.

Vezmu-li v úvahu nárůst populace který se odehrál od konce renesance do současnosti a budu-li s ním dostatečně dlouho pokračovat, vyjde mi populace větší, než je čtvereční výměra obyvatelné části kontinentů. Sranda, co :)? Není to možné a pokud člověk nezmění svoji filosofii a postoj k rozvojovým zemím, příroda nevybíravě zakročí.

Proč k rozvojovým zemím? To je vcelku jednoduché. Obyvatelstvo rozvinutých zemí oproti obyvatelstvu rozvojových zemí totiž nevykazuje skoro žádný nárůst. Problém s odlišným poměrem začal někdy v roce 1900, čili musíme porovnat hodnoty doby předcházející tomuto roku s dobou současnou.

Po roce 1900 dochází k pádům církevních dogmat, uskutečňuje se deklarace lidských práv a vzniká takzvaná moderní demokracie a kapitalismus. Na post Boha je posazen i ten nejpodřadnější člověk z prostředka africké džungle, kde, zcela navyknut na pomoc z rovniutých zemí, se pouze množí. Ztráta tradičních pospolitostí v technicky zaostalejších kulturách afriky a jižní ameriky a jejich uveržení do kapitalistického světa vede k chudobě, která tam dříve nebyla a ve které se člověk nekontrolovatelně množí, podporován všemi možnými prostředky, hlavně, aby nebyl zmařen nuzný a krátký život, který by bez původního zásahu zvěnčí ani nebyl vytvořen a nebyl by nuzný a krátký.

Křívka tedy získává svou strmost a po úvaze, ke které musí dojít každý myslící tvor, zjistíme, že vede ke katastrofě. Pokud tento růst nebude zastaven změnou filosofie vládnoucích, obyvatelé těchto zemí zaplaví náš svět jako kobylky egypt a protože nejsou civilizovaní, zaniknou původní kultury, které existují už tisíce let.

Nastolená extremistická demokracie ničí lidské kultury naprosto otevřeně a podařilo se jí též přesvědčit velkou část lidí (díky podobným tempem snižující se průměrné inteligenci) o tom, že jedná správně. Průpovídky různých xichtů, jako je například ten topolánkův: „žijeme v nejlepším možném světe a kdo to nevidí je hlupák“ se dostávájí na titulní strany humanisticky ovlivněných plátků, zatímco pravda studovaných lidí se dá naleznout jen občas v krátkém sloupku na konci.

Zbývá tedy jen doufat v revoluci. V puč, lépe řečeno.
Poslední jistota je jistota v katastrofu, ke které svět spěje.

Existuje vlivný stát, který má obyvatelstvo s mentalitou, která extrémní demokracii neumí a nechce přijmout a jakýsi regulační člen stále funguje. Je to Rusko. V rusku zhoubná demokracie nikdy nenastala a nenastane. Je tedy nyní směrem, kterým by se měla Evropa uchýlit.