White forest, do you read me? 1
Dohrál jsem Half-Life 2: Episode 2. Právem je HL2 označována za nejlepší hru všech dob.
Antiutopistická, futuristická a zároveň postapokaliptická atmosféra, impozantní, kanonicky podložený příběh, který prožijete doslova na vlastní kůži, a to vše v source enginu? Hravě předčí kdejakou knihu či film (a to jsem zastánce knih). Původní HL2 mi utkvěl v paměti tak hluboce a tak živě, jak to nikdy žádná kniha nedokázala ani v nejmenším.
Half-Life 2 je jedním z mála takovýchto případů. Případů, kdy je hra dílo hodnotnější než kniha nebo film. Případů, kdy je stoprocentně výhodnější prosedět dny u počítače než vyrazit ven a zažít vlastní dobrodružství. Emoce a zážitky, které ve vás takové umělecké dílo nechá, jsou unikátní a nenahraditelné. Už je to spoustu let, co jsem poprvé hrál HL2. Tipoval bych 5. Nevzpomínám si, jaké knihy jsem v té době četl a už vůbec ne na jejich obsah, zato si dokáži živě vybavit, jak jsem se s dokonalým strachem procházel Ravenholmem a v této ponuré a opuštěné vesnici hledal (respektive probojovával si) zcela osamocen cestu ven. A je už úplně jedno, že to byl Gordon Freeman, kdo byl v Ravenholmu (asi naposledy… kdo z vás tam někdy byl, ví proč), protože já jsem jeho příběh prožil, já jsem byl Gordon Freeman.
Stejně tak jako čtenář musí umět číst, aby si vychutnal dobrou knihu, opravdový hráč musí umět hrát, aby si vychutnal dobrou hru. Potom už nejde o hraní, ale o prožitek. Jedinečný prožitek. Třeba naše bývalá profesorka českého jazyka si, i kdyby chtěla, nikdy nebude moci vyzkoušet tento moderní druh umění. Přinejmenším ho pochopí a uzná, vyzkoušet a poddat se mu (třeba jako poesii) už ale moci nebude. Důvod je jednoduchý. První headcrab by její osud zpečetil. A možná by to ani nebyl headcrab. Stačil by sráz nebo zeď.
Opravdový hráč skutečně považuje onen akt hry za téměř nepodstatný, stejně jako čtenář považuje za nepodstatné vytrhovat se nad tím, že umí číst extrémně rychle a bez chyb. Bohužel ale na rozdíl od knih, her, která jsou uměleckými díly, je nesmírně málo. Tak málo, že by je uměl spočítat i předškolák na jedné řádce svého počítadla.
Takový hráč je třeba kamarád Kesy. A jsem rád, že je takových lidí víc. Svědčí o tom prodejní bilance.
Na závěr bych možné zájemce odkázal na pár titulů, které za umělecká díla považuji. Na prvním místě samozřejmě sága Half-Life, dále pak třeba výborný Deus-Ex nebo System Shock II. Slyšel jsem plno chvály i na Bioshock, ten jsem však nehrál, takže zatím doporučit nemůzu.