Když jsem si před osmi měsíci vybíral notebook na vysokou školu, zároveň jsem věděl, že mi zcela určitě nahradí můj tehdejší desktop, a proto jsem vybíral zvlášť pečlivě a s ohledem na parametry, které se s časem příliš nezmění. Požadoval jsem také kvalitu, kterou mi nemohla zaručit jiná značka než Lenovo.

Čistě ze zajímavosti jsem ale zkoumal i produkty jiných značek. Mnohdy jsem nechápavě kroutil hlavou (předražené nefunkční notebooky Sony) a často jsem se i upřímně smál (notebooky Acer a Aušus nabité „výkonnou“ výbavou od pochybných značek jako je AMD nebo ATI, s životností kolem půl roku). Upřímně se divím, když vidím posluchárnu plnou těchto krabic, sem tam i nějaký MacBook (řekněte mi, co může vývojář vidět na MacBooku).

Rozhodl jsem se tenkrát pro Lenovo N500 (kvůli stropu 16 000) s procesorem Intel (bohužel jsem již neměl na Core 2 Duo, ale mohu si ho kdykoli dokoupit a vyměnit za stávající Dual Core). Svoji volbu si den co den pochvaluji. Skutečně si nemohu na nic stěžovat, protože jediný problém, který jsem s ním měl byl ten, že jednoho dne zatuhla klávesa s vykřičníkem. Prostě zatuhla a musel jsem vyvinout dvojnásobnou sílu, abych dostal výsledný vykřičník :). Klávesa se ale během týdne vyléčila sama – ani jsem nemusel tlačítko operovat.

Notebook zatěžuji opravdu významně. Běží průměrně dvanáct hodin denně a dvakrát týdně podstupuje pětihodinovou cestu střídavě mrazem a horkem. Kdysi, když jsem ještě trpěl entusiasmem ze studia na VŠ, jsem ho tahal i do poslucháren. Jednou dokonce jakási slečna za mnou pěla na můj notebook ódy (že ho má taky a tak dále). Jeden by řekl, že v takovém režimu by měl nárok na nějaké to zlobení, ale on ne. On prostě funguje bez problému.

Dále oceňuji jeho velmi tichý chod. Když člověk zrovna nezacyklí procesor nebo nezatěžuje GPU, větráček není vůbec aktivní a kryt zůstává i tak jen mírně teplý. Když už větráček zapne, potom, narozdíl od jiných notebooků, vydává tichý a příjemný zvuk. Má několik stupňů točení a ani jeden není vyloženě otravný. Také se mi líbí, že z jednotlivých stupňů přepíná skokem (nenabíhá jako vysavač).

Další featurka, o které bych nevěděl, že ji budu někdy používat, je hardwarové vypínání touchpadu (který je bohužel resistivní, narozdíl od touchpadu notebooku mé přítelkyně (HP), který umí multitouch – vážně -, přišel jsem na to náhodou). Když píšu, občas se omylem dotknu dlaní touchpadu, který následně evokuje kliknutí nebo nějaký jiný myší manévr. To je velice nepříjemné. Naštěstí ale stačí klepnout na jeden z dotekových sensorů v pravé horní částí klávesnice a mezi tlačítky touchpadu se, na znamení vypnutí, rozsvítí modrá LED. Další tři doteková tlačítka potom ovládají hlasitost.

Rozložení samotné klávesnice je celkem dobré, avšak má ve výchozím nastavení jeden zásadní nedostatek. Často používám, jako každý programátor, klávesy End a Home. Na klávesnici N500 jsou ale End a Home pouze sekundární k PageUp a PageDown (které naopak nepoužívám vůbec). Naštěstí se dají klávesy přemapovat. Věc, na kterou jsem si zvyknul hodně rychle, je přehození kláves Ctrl a Fn.

Vyloženě slabá stránka, jak už to u notebooků bývá, je integrovaná zvuková karta. Co jsem nepochopil, je výchozí nastavení nových systémů Windows (Vista a 7) ohledně zvuku. Převodníky jsou nastaveny na 16bitů/44,1kHz. Mnozí to nepoznají, takže bych radil čtenářum s těmito systémy se podívat do nastavení zvuku a případně přepnout alespoň na těch 24.

Jsem stará konzerva, takže počítáč nikdy dobrovolně neukládám ke spánku nebo hybernaci. Když odejdu, počítač prostě zamknu a když jdu spát, počítač prostě vypnu. Vypojený ze sítě používám počítač jen ojediněle, takže nemohu posoudit výdrž baterie a prvky spojené s hybernací a spánkem. Měl bych však jednu kuriositu. Notebook mé přítelkyně (HP), když je vypnutý a zapojený do sítě, není vlastně úplně vypnutý. Síťová karta je stále zapnutá a stále komunikuje se sítí. Žije si v noci vlastním životem a občas se dokonce z ničeho nic zapne. Jako by dostal nějaký příkaz ze sítě. Vzpomínám si, že Touny o něčem podobném, v souvislosti se svým počítačem, také mluvil. Každopádně, N500, když je vypnutý, tak vypíná i síťový adaptér.

Řada N se, krátce po tom, co se dostala na náš trh, přestala v Čechách prodávat :). Místo ní je tu ale řada G, která vypadá podobně (je kulatější). Co se týče kvality, nemohu sloužit.

První půlrok studia na FEL ČVUT je, počínaje středou 20. ledna, úspěšně za mnou. Získal jsem 30 z 30 kreditů, průměr C (a kus) a množství nezapomenutelných zážitků.

Stále si trvám na svém tvrzení, že FEL ČVUT je výborná škola a oproti mé střední školě nebo PF JČU mě naplňuje. V podstatě o žádném předmětu (kromě elektrotechniky (B)) nemůžu říct, že by mě vysloveně nebavil nebo nezajímal (to přijde až s první ekonomikou), ba naopak se i předměty, které pro mne byly na střední škole zcela indiferentní, staly zajímavými a zábavnými. Příkladem nechť je například matematika (D), která mě ze všech předmětů v tomto semestru bavila úplně nejvíce a věnoval jsem jí také odpovídající množství času a domácí přípravy.

Výborný pan docent Habala nás naučil počítat s limitami, derivacemi, integrály, posloupnostmi a řadami, přičemž integrály mě bavily úplně nejvíc ze všech. Nejeden večer jsem nad rámec počítal roztodivné příklady na integrování a seděl, resp. ležel nad nimi až do rána. Odměnou mi potom byla písemná práce ohodnocená téměř plným počtem bodů (19/20) a všechny integrály ve zkouškové písemce dobře spočítány. Nebýt limit a pokažené semestrální písemky (13/20), mohl bych získat C, které bych si, dle mého názoru, byl býval zasloužil. K této známce mi chyběly pouze dva body a paní Nováková (zkoušející) odmítala jakékoli „licitace“. Paní Nováková je kapitola sama pro sebe. Na zkoušce jsem ji potkal zcela poprvé a byl jsem zaskočen jejím chováním – kdo zná, ten ví :). Přímo opovrhovala těmi, kdo byli na zkoušce podruhé a potřetí a naopak těm, kteří tam byli poprvé (jako například já) chodila kontrolovat písemky a radit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl nejlepší (nejvyšší počet bodů) z celého našeho zkouškového termínu. Na cvičení jsme měli výbornou paní Hyánkovou (s tajuplným titulem prom. ped.), která nás naučila (zejména v integraci) různým trikům. Každý týden nám dávala rozsáhlý domácí úkol (většinou na půl odpoledne), ve kterém se objevovaly i těžší věci (příklady pana Habaly jsou moc lehké), takže jsme byli (aspoň ti, kteří to zvládli) výborně připraveni ke zkoušce.

Předměty Algoritmizace a Elektrotechhnika pro informatiky jsem zakončil, vcelku pochopitelně, známkou B a předmět Úvod do operačních systémů, který jsem úplně podcenil a následně zvoral, známkou D. Nechce se mi z nich ani jeden popisovat, jelikož se domnívám, že na internetu jsou jejich popisů myriády.

Angličtina 2Z se stala díky paní Klímové předmětem, který jsem navštěvoval velmi rád. Co je ale u tohoto předmětu zajímavé, je závěrečná bilance. Zápočet získali pouze 2 lidé z 20, přičemž valná většina ze zbylých osmácti měla známky ze semestru F, F. To znamená jen a pouze skutečnost, že rozřazovací test je špatně koncipován. Já jsem jeden z těch dvou, kteří zápočet dostali bez obtíží a bez učení. Paní Klímovou jsem si zapsal i na letní semestr – na poslední povinnou angličtinu. Ani poté bych nechtěl s jazykem mého srdce přestat „profesionálně“, tudíž mám v plánu příhlásit se na kurs CAE.

Přístup do rozvrhu se mi otevřel třetí den od začátku zápisů do letního semestru, ihned po zkoušce z matematiky, takže jsem měl na výběr úplně ze všech termínů cvičení a přednášek. Výsledkem je rozvrh, na který je radost pohledět :). Jako tělocvik bych si tento semestr rád zapsal lukostřelbu.

Co se týče kulturního a sociálního života, silně se mi zamlouvá. Bydlení na strahovské cele s přítelkyní je, navzdory různým negativním předpovědím „zkušených“ lidí, nesmírně příjemná a obohacující věc. Sice člověk občas prohraje argumentaci a je nucen vytřít nebo koupit Jar místo Puru :D, ale jinak taková situace poskytuje nepopsatelný přínos.

Praha, jako taková, je špinavá a mrtvá zóna, jako každé velkoměsto. Příroda tam neexistuje (nechutný všudypřítomný lidský mor za přírodu považovat nelze), kromě malých směšných enkláv s betonovými chodníky. Pro člověka, který ještě nezapomněl kým je (nebo mu jeho omezenost nedovoluje si to uvědomit), to není místo, kde by chtěl strávit celý život. Víte, je mi zle, když se v pátek dívám na otrocké masy lidí plynoucí mrtvou a nevzhlednou halou hlavního nádraží, a je mi ještě hůř, když se musím do těch mas zařadit a stát se součástí toho moru. Žít zde? Ani kdyby mi nabízeli dvojnásobný plat.

Lucka, ať tento článek nečte, půjdu s ní na Avatar do kina :).

Původně jsem myslel, že se na film podívám, abych mohl napsat svou kritickou recenzi podrobněji, ale jak jsem se tak díval, pochopil jsem, že kritická recenze na tento film prostě napsat nejde — pokud tedy nejste člověk, který kritizuje z vlastního hecu. Proč? Protože Avatar je film opravdu výborný, a to i přesto, že většina herců je ve skutečnosti z křemíku.

Myslel jsem si, že s křemíkem soucítit nedokážu (já, člověk, který se na svůj počítač jako celek občas zlobí a občas ho zcela vážně chválí). Tuto teorii mi poprvé vyvrátil film Final fantasy: The spirits within, který, mj., obsahoval podobný motiv (gaia) jako právě Avatar. Od té doby uběhly roky a já si opět začal myslet, že s křemíkem soucítit nedokážu. Potom ale přišel Avatar a definivně mě ujistil v tom, že lidstvo je natolik „pokročilé“, že dokáže soucítit i s tím křemíkem.

Ani jsem se sám sobě nedivil, když jsem po celý film zůstával doslova přilepený na obrazovku a když šlo Neytiri o život, přál jsem si, aby to přežila. Hodně scénáristů má totiž nepříjemný zvyk, a to zabíjet kladné ženské postavy jak na běžícím pásu (tady si to odnesla Sigourney).

Emočně mě film tedy oslovil. Oslovil mě úžasným, rozpracovaným keltským konceptem gaii – ducha přírody (zde nazvaného Eiwa). Roztodivné, překrásné rostlinstvo a zvířena. Byl jsem taky překvapen, že film je očividně filosoficky nasměrován proti politice Spojených států. Zatímco mnoho amerických takzvaných patriotských filmů je založeno na jednoduchém konceptu: Dobří američani přijdou, válčí proti zlu všude kolem, vyhrají a dobyjí, Avatar je založen na jednoduchém konceptu protichůdném: Špatní američani přijdou, dostanou na prdel a jedou domů. I zde se ovšem musel objevit prvek „existují i dobří američané, kteří nakonec udělají správnou věc a zachrání svět“, jinak by se černému lháři Obamovi asi nelíbil.

Hodnocení je jednoznačné, 5 z 5.

Osobně nechápu lidi, kterým jejich poznámky hýří tisíci různými barvami, dvaceti způsoby podtržení, ukrutnými vykřičníky a pro míru užití žlutého zvýrazňovače, aby si člověk vzal svářečskou kuklu.

Pohled na takové poznámky mě irituje, neboť kromě čtení surového textu musím zpracovávat i barevné a kaligrafické schéma, které se podvědomě snažím pochopit. Pokud se v takových poznámkách rychle snažím něco najít, zabere mi to zpravidla velice dlouhou dobu, protože když obrátím stranu, první, co mě uhodí do očí, je psychedelická malba barvami, které neschroustá ani kopírka (víte, že barvy zvýrazňovačů se nedají namíchat z RGB? Proto se tak hojně vyskytují na stravenkách, vstupenkách a podobných cennostech), natož pak moje oči.

Další kus práce mi zabere vyšetřování struktury takových poznámek aneb jaký je rozdíl mezi větami podtrženými jednoduchou čarou, dvojitou čarou, vlnovkou, čárkovanou čarou, čerchovanou čarou atd. Některá slova mohou být dokonce v kroužku, se šipkou nebo s velmi impozantním vykřičníkem poblíž.

Takový dokument je (a mnohdy i nevhodně) optimalizován pro mozek jeho autora a pro ostatní je mnohdy nesrozumitelný. Já osobně nesnáším jakoukoli formu zvýrazňování v rukou psaném textu. Když na mě přijde slabá chvilka, podtrhnu občas nějaký nadpis nebo zvýrazním důležitou větu dvěma svislými čarami nalevo od ní. V naprosté většině případů ale „ozdobné“ zvýrazňování nepoužívám. Chci-li odlišit nadpis, změním font v závislosti na fontu, kterým píši odstavec. Pokud píši psacími písmeny, použiji na nadpis malá tiskací. Pokud existuje ještě jeden stupeň nadpisů, použiji na něj velká tiskací. Hojně pak využívám odsazování, odrážky (čtverčíkovou pomlčkou, nikoli kroužky, srdíčky či domečky) a různé druhy číslování. Nikdy ale nepoužiji více než jednu barvu.

V tištěném dokumentu se k podtrhávání neuchyluji už vůbec. Viděli jste někdy například v nějakém románu podtržený nadpis? Nebo ve skriptech? Vyskytují se málokdy a většinou jen kvůli uměleckému záměru. Fonty používám zásadně proporcionální patkové, a to jak na nadpisy, tak na odstavec, odlišené pouze tučností a velikostí. Kursivu také používám zřídkakdy.

Mene tekel, nejsem fanda zvýrazňovačů, fixek, barevných propisek, vlnovek, kroužků a vykřičníků.

Článek obsahuje množství překlepů, tak mě na ně, prosím, neupozorňujte :).

I přestože se chystám na konci zkouškového období udělat patřičné a mezi blogery téměř klasické zhodnocení semestru, zápočtů a zkoušek, Úvod do algebry si zaslouží vlastní článek, protože, jak pravil klasik Smonty: „Větší zlo už nás nepotká.“

Pověst tohoto předmětu ho dalece předchází. Zkazky mluví o tom, že ač je to předmět nenápadný a požadavky na studenta v semestru jsou minimální, zkoušku úspěšně složí pouze méně než polovina studentů prvního ročníku programu STM. Tak v čem je tedy zakopaný pes? Pes je zakopaný, a to velmi hluboko pod zemí, zde. Je to abstraktní teoretická disciplína, která se dá využít v mnoha nejen technických oblastech a oborech. Zabývá se vektory, množinami, jejich shluky, kombinacemi, závislostmi a dalšími vlastnostmi. Problém je v tom, že vektory, a tedy ani žádné jeho nadstavby (matice) či vlastnosti, nejsou konkrétní, resp. konkrétně aplikovatelné na jednu oblast a tudíž jsou těžko představitelné. Lehce si představíte například vektory přímek v trojrozměrném prostoru, jejich lineární obal (čili veškerý náš hmotný svět) a konečné množiny z tohoto prostoru. Jak si ale představíte vektory prostoru dimenze 5? Jak si představíte jejich součet? Já jsem to například řešil tak, že jsem si všechno „převáděl“ do prostoru R na třetí. Ani to ovšem někdy nepomáhá. Absolutně si již nedovedu představit, na co bych mohl aplikovat matici. Maximálně jako nějaký transformační předpis pro nějaký vektor (změna orientace, velikosti přímky), ale to zdaleka nepokrývá všechny oblasti práce s maticemi. Co třeba takový determinant? Co taková vlastní čísla? To už se na přímkách představit nedá. O zobrazení se nebavím už vůbec.

Když jsem jednoho večera počítal motýly na přebalu žlutých skript (je jich 49), zamýšlel jsem se nad tím, kolik zoufalých studentů už je asi počítalo. Samotná skripta jsem souvisle přečetl celkem 4x, otevřel jsem je nespočetně mnohokrát. Hodiny, které jsem strávil čtením, učením a chápáním algebry nedokážu vyjádřit ani odhadem. Jen zpracovávání devadesáti teoretických otázek ke zkoušce mi zabralo dva víkendy (s přestávkami na jídlo a na spaní).

V prosinci jsem si naivně myslel, že mi stačí týden učení a budu schopen dát alespoň Éčko. Ano, Éčko, je pro většinu lidí v Algebře úspěchem. Přihlásil jsem se tedy na předtermín a poslední týden (kdy jsem si prakticky jenom chodil pro zápočty) jsem se pilně učil. Zkouška se konala 22.12. (ano, opravdo mi to za to stálo) a tak jsem ještě v Pondělí 21. jel večer do Prahy. Ráno jsem s neurčitým pocitem vyrazil do školy již hodinu předem a stalo se tak, že jsem vlezl do přednáškové učebny s jinou skupinou lidí, ačkoli vedenou panem doktorem Olšákem. Vevnitř jsem zjistil, že jsem se dostal mezi bídné duše, které napsaly semestrální test na méně než 7 bodů a tento opravovali. Pan Olšák mi ale dovolil v učebně sedět a připravovat se. Čím více se blížila hodina H, tím více přicházelo do učebny bludných duší, které byly vyhazovány zpět na chodbu. Jedny chtěly psát předtermín z „analýzy“ (tak se jmenuje Matematika 1 v nově akreditovaných oborech) a druhé byly moje souputnice. Když po pár minutách konečně začala naše písemka, otočil jsem papír a s radostí jsem shledal, že bych to mohl dát.

V první části (4 otázky po 5 bodech) šlo o klasický test typu výběru možností z a, b, c, d, e. Paradoxně je to ale nejhorší část ze všech. Odpovědi jsou totiž volené velice šikovně tak, aby každá alespoň trochu odpovídala otázce. Pokud člověk neměl naprosto dokonale nastudovanou teorii, nemohl dát všechny otázky. Tím horší je systém hodnocení této části. Totiž, pokud odpovíte dobře, získáte pět bodů, pokud neodpovíde, získáte nula bodů, ale pokud odpovíte špatně, ztrácíte dva body. Neuvědomil jsem, jak nebezpečné je v této části psát výsledek, kterým si nejste úplně jistě a na všechno jsem odpověděl tak, jak jsem tušil.

Druhá část byla důkaz. Jelikož jsem se týden v důkazech doslova válel (a díky tomu značně prozřel a pochopil, co jak a proč funguje), nebyl pro mě problém tento během dvou minut sepsat.

Poslední část byl značně rozsáhlý příklad. Byla dána rozšířená matice nehomogenní soustavy s parametrem a úkolem bylo řešit soustavu pro všechny parametry v R. Příklad jsem špatně pochopil a začal jsem soustavu běžně řešit. Také jsem ji vyřešil, a to zcela správně.

Protože bylo kolem oběda, výsledky měly být známy až za dvě a půl hodiny. Zašli jsme se spolužáky do Modré mensy, kde jsem si dal starokomunistické jídlo za velmi kapitalistickou cenu (kuřecí plátek s hruškou a sýrem za 60 korun! Zlatá Strahovská mensa!) a následně jsme se vydali okupovat jednu z počítačových učeben. Nebylo do čeho píchnout a já se cítil jako v čekárně u zubaře. Tento pocit je zvlášť citelný, pokud si nejste jisti, jak dobře nebo špatně jste písemku napsali. Poslední půlhodina čekání byla v duchu počítání motýlů (byli zde zastánci 49 motýlů i 50 motýlů). Naše prohlubující se šílenství ukončil až pan doktor Olšák, který nás vpustil do učebny. Přál jsem si více, jak 31 bodů, protože potom bych se mohl zůčastnit ústní zkoušky a pokusit se získat dalších 10 na Ečko. Jak jsem byl otřesen, když jsem zjistil, že bodů mám pouze 27. Důkaz jsem měl za krásných 18/20, zkažený příklad pouze za 7/20 (bylo potřeba spočítat determinant a na základě toho určit další dvě možná řešení) a, co mě zarazilo nejvíce, minus 1 bod z 20 za první část. Stačilo mi pouze odpustit si tipovačku a prošel bych. Jak jsem byl na sebe naštvaný, to si nedokážete představit.

Dlouho, předlouho jsem se zbavoval neuvěřitelného stresu, který na mě v ten okamžik padl. Neposlechl jsem si řešení a odebral se do svých komnat na Strahově, sbalil jsem se a odjel domů. Komukoli jsem pak řekl, že jsem to nedal, považoval moje slova za vtip. Jak moje sestra, tak třeba Touny. Vtip to však nebyl. Zařekl jsem se, že až do Štěpána se na Algebru ani nepodívám a nebudu na ni myslet. Nebylo to však možné. Jakmile jsem ulehl do postele, okamžitě jsem začal myslet na nepovedenou zkoušku. Nemohl jsem spát :). Nakonec jsem však stres odboural (jsem přeci ještě nějaký psycholog) a Vánoce, které jsem následně prožil, byly jedny z nejpovedenějších Vánoc poslední doby.

Po Vánocích jsem, obdařen holícím strojkem (konečně!) a externí zvukovou kartou (konečně! Víte vy vůbec, jaké šmejdy jsou Conexanty dodávané se stroji Lenovo?) vlezl do kokosu (jak jsem plynule začal říkat KOSu) a příhlásil si termín z Algebry hned na první den po prázdninách. Následující dny jsem ještě jel na pár dnů za rodiči své milé, abych oslavil Vánoce i s nimi, načež jsem se ponořil do Žlutých skript a jal se je opět číst dokola a dokola. Abych se z hraní nezbláznil, stáhl jsem si Half-Life 2: Episode 2 a prokládal jsem učení hraním (jen tak se lze ze soustavného učení nezbláznit). Bohužel jsem ale hru dohrál rychleji, než jsem předpokládal (viz druhý předchozí článek) a tak jsem si stáhl ještě Borderlands (excelentní zábava!), které hraji dodnes.

V Neděli jsme se pak večer s Luckou vydali do Prahy (dělala mi během celého následujícího dobrodružství doprovod, což mi moc pomohlo a začež jí děkuji). Neustále jsem opakoval, že to nedám. Uvědomil jsem si totiž, že se mi v minulém testu docela strefil do otázek a podruhé už by to tak být nemuselo. Ale co jsem mohl dělat. Vyspal jsem se, ráno jsem si udělal znamenitý (a také velmi drahý) bílý čaj a odebral se do posluchárny 309 (který mi v násleudjícím zkouškovém přinesla jen štěstí, ale o tom jindy). Pan Hroch nám rozdal zadání a já v duchu zajásal, protože se mi opět jevilo jednoduché. V první části jsem označil dvě odpovědi, které jsem věděl celkem jistě, v druhé části jsem vysekl poměrně složitý důkaz (Proč M je lineárním podprostorem právě tehdy, když <M> = M) a ve třetí části byla opět rozšířená matice soustavy s podobným zadáním. Neptejte se mě proč, udělal jsem naprosto stejnou chybu jako v minulém termínu (vyřešil jsem soustavu, ale další dvě řešení počítaná determinantem jsem už nedělal – místo toho jsem se rozhlížel po třídě a chrochtal si, jak moc dobře jsem to napsal). Skutečnost, že jsem ten determinant měl dopočítat jsem si uvědomil v momentě, kdy jsem vyšel ze dveří.

Potom mám okno. Pamatuji si až, že jsem vcházel do posluchárny 209, kde se rozdávaly opravené písemky. Byl jsem zřejmě jediný blázen, který tam byl už podruhé, takže lidé okole mě se hemžili malými počty bodů. Ten měl 3 body, ten 4, ten 17, ten 10. Ale, co bylo důležité, že já jsem měl 37 :). Prvná část za 10/20 tak, jak jsem chtěl, druhá část za 20/20, což jsem taky chtěl a poslední příklad opět za 7/20. Měl jsem radost, protože už jsem potřeboval získat jen 4 body z 20 na ústní zkoušce a byl jsem si jistý, že to nějak umlátím. Lidé kolem mě se se smutnými výrazy ve tváři zvedali a já jim s radostí (s velkou radostí a pýchou) uhybal. Úspěšných jedinců v posluchárně zůstalo poskrovnu. Někteří si nechali zapsat svých pět švestek a odešli, díky čemuž nás tam zůstalo ještě míň. Vyhnali nás ven a zpět nás brali po jednom. Tu vyšel ze dvěří šťastný jedinec a tu úplně rudý a zpocený spolužák, který se stěžoval, že ho pan Hroch dvacet minut mučil se souřadnicemi a následně ho vyhodil. Od té doby jsem věděl, že k panu Hrochovi na ústní nechci. Ideálně jsem chtěl jít k doktoru Olšákovi (protože je to přeci jenom čest být zkoušen tak výborným člověkem).

Když pan Olšák vyšel ze dveří, naběhli k němu 3 lidé. Jednoho vzal hned a já jsem si s druhým uchazečem střihnul. Vyhrál jsem, jak jinak :) – papír papír, nůžky papír. Sedl jsem si do lavice dostal jsem otázku – proč množina všech řešení homogenní soustavy tvoří lineární podporstor? Napsal jsem, vysvětlil jsem a dostal jsem druhou, poslední a životně důležitou otázku. Proč přítomnost nulového vektoru ve skupině vektorů zaručuji lineární závislost této? A v tu chvíli jsem již věděl, že jsem Algebru pokořil :)! Je to totiž nejlehčí důkaz ze všech, které jsme měli umět.

Dostal jsem svoje E a šťasně jsem odešel.
Hodně lidí však na svoje vytoužené E nedosáhlo. A hodně lidí na něj také nikdy nedosáhne. Jak už někdo psal, Úvod do algebry je způsob, jak se legální cestou zbavit co nejvíce studentů (zejména v době zrušených přijímaček). Jak vidno, tento způsob funguje a já ho schvaluji (jak by taky ne, když jsem prošel sítem).

Psal se rok osmadevadesát a já jsem chodil do třetí nebo do čtvrté třídy základní školy. Byla to tehdy divoká léta a nikdo z nás, malých capartů, jejichž největší výzvou bylo házení oblázků (vlastně to byly mohutné šutry) do otevřených oken paneláků nebo ušlapování výfuků, netušil, jak byla vlastně klidná. Budoucnost za nás plánovali jiní, škola byla jednoduchá a s holkami jsme starosti neměli. Ani radosti, poněvadž jsme si procházeli latentním obdobím.

Onehdá jsem sedával v zadní lavici obklopen dvěma holkami, které obecně platily za nejatraktivnější v širém okolí patra. Nalevo M. a napravo A. Nevím, jak jsem to tehdy dokázal, ale jako k jedinému klukovi se ke mně tehdy aktivně měly — hrály se mnou piškvorky o hodinách, kooperativně se mnou zlobily nebo se se mnou jen tak pošťuchovaly. A. byla brunetka a představovala divoký a drsný typ ženy (rysy měla ne nepodobné Angelině Jolie), zatímco M. byla blondýna jemnější štíhlé postavy (odpovídající například Meg Ryan). Obě byly inteligentní, ale každá po svém, takže spolu občas nevycházely. V té době, jak jsem se již zmiňoval, jsem prožíval latentní období, takže jsem je bral pouze jako kamarádky (i když jsem již tehdy byl nepatrně pyšný na skutečnost, že se kamarádí zrovna se mnou).

Následující prázdniny se roznesla novina, že jak A., tak M. již nebudou dále studovat na naší škole. Zprávu jsem přijal s malou lítostí, která prakticky odešla s dalším ušlápnutým výfukem (žigulíky od nás tehdy hodně trpěly). A. přestupovala na Sportovní gymnázium (což jsem nechápal — „tělák“ jsem nesnášel už tehdy), zatímco M. se stěhovala úplně pryč z města. Ještě někdy šest let zpátky jsem si pamatoval i jméno vesnice, kam se odstěhovala.

Svědkem jejího odjezdu jsem se stal úplně náhodně. Procházel jsem se zrovna s kamarádem kolem místa jejího bydliště (tuto skutečnost nevěda) a ponáhle jsem spatřil plně naložené auto, jak pomalu couvá z parkovacího místa. Obrácena čelem k zadnímu sklu nás z auta smutně pozorovala M. Zastavil jsem se, ona se pousmála a zamávala. To byl poslední okamžik, kdy jsem M. viděl. Zároveň to byl také okamžik, kdy jsem z latentního stádia vystoupil, protože tenkrát mi to bylo opravdu líto. Ušlapování výfuků pro mě od té doby ztratilo své osobité kouzlo.

Od konce latentního období totiž začíná v hodnotícím systému mužů převažovat složka animální nad složkou duševní. V deseti letech malý kluk naprosto nebere na zřetel skutečnost, že před ním stojí ideální sexuální archetyp ženy jeho věku a doby. Jeho zajímá pouze, jestli se k němu hodí jako kamarádka. Právě toto hledisko po latentní fázi vývoje mizí a neobjeví se doby, než se mladík stane mužem, ale to je trochu mimo téma.

A. a M. jsem od té doby už nikdy neviděl. Uplynulo mnoho let a kde se vzal, tu se vzal, Facebook. Jedněmi nenáviděná, druhými (včetně mě) milovaná téměř-instituce, které během několika měsíců podlehly celé čechy (kromě velmi alternativních lidí, kteří jsou pyšní na to, že tak neučinili a nikdy neučiní) a já jsem postupně objevoval všechny své staré kamarády a kamarádky ze základní školy. Ten byl v lapáku, ten jede v tvrdých drogách, ten jezdí rallye, ta je profesionální modelka, ta je prodavačka a tak dále. Zarazila mě především skutečnost, jak moc se někteří změnili a jak vůbec se nezměnili jiní. Některé holky, které onehdá nebyly příliš atraktivní, zkrásněly a některé si svoji dřívější atraktivitu zachovaly. Naopak z některých holek, které kdysi bývaly na vrcholu své slávy se staly naprosto tuctové tváře.

Narazil jsem i na A. Žel Bohu. Patří totiž do poslední jmenované skupiny. A. měla kdysi všechno, po čem holka mohla toužit. Potom ale přišel okamžik (a byl to osud), od kterého šlo všechno z kopce. Nevěřil jsem vlastním očím (oh my God patří k mým nejčastějším výrazům, které pronáším, když bloudím Facebookem). Ztratila krásu a svoji ranou inteligenci nerozvíjela. Holka, o kterou by se kdysi dávno každý kluk porval se změnila v pravý opak toho, co představovala.

Taková změna mě rozhodně netěší. Těší mě ale naprosto stejná změna, která se udála holkám, které tehdy byly na svoji krásu pyšné (což A. ani M. nebyly), které se odmítaly stýkat s běžnou společností a byly sociálně vždy o krok napřed. Takové holky jsou teď prodavačky, některé už jsou vdané (za spolužáky, kteří kdysi patřívali k podobné partě a nyní jsou z nich dělníci), některé mají dokonce dítě. Svůj pád si možná uvědomují a možná ne (viz oblíbená výmluva typu „odlišná životní volba“), i přesto mám radost, protože představují učebnicové příklady jednoho krásného přísloví.

M. už jsem ani nehledal. Určitě Facebook také má, ale já už se raději nebudu pokoušet oživovat minulost. Proč taky, že?