Je hluboká noc, šum kolem pátého bloku pomalu utichá. Ležím v naší posteli, která svou tvrdostí odpovídá pryčně pana Theodora Mundstoka, a o lecčem přemítám. Jde mi to. Když jsou smyslové podněty utlumeny a motorická energie jen stěží stačí na to, abych se čas od času převalil, vyvstvájí myšlenky. Organisují povstání a během chvíle ovládnou celou mysl. Člověk potom přemýšlí o věcech, o kterých by přes den nepřemýšlel a mnohdy omylem přijde na něco fatálního významu.

Azimut mého ubírání se myšlenkami může být různý. Po dni plném matematiky mě občas napadne paradox, který mám neodolatelné nutkání řešit, a tak zbaven jakýchkoli psacích potřeb využívám kapacity krátkodobé paměti a řeším a řeším. Pak většinou usnu a ráno vím jen to, že mě cosi napadlo.

Po dni, který byl relativně všední, mě napadá ledacos. Například dnes po půlnoci jsem přemýtal nad následující situací: Mám 5 smyslů – zrak, sluch, hmat, čich, chuť. O jeden z nich musím přijít, ale mohu si vybrat. Mám vybrat zrak a přijít o pohled na rozkvetlé akáty? Mám vybrat sluch a přijít o burácení letních bouří? Mám vybrat hmat a nikdy již nepocítit bolest ni její protiklad? Mám přijít o čich a prakticky se tak zříci emocí?

Ano, zbavil bych se chuti. K ničemu ji nepotřebuji. Někdo z vás by jistě uvažovat o čichu, jenže netuší, že čich je vývojově nejstarší smysl a bez něj bychom přišli nejen o možnost pocítit rozkvetlé akáty. Leží totiž v nejhlubším podkorovém centru mozku, v centrálním mozku, a je přímo napojen na limbický systém, což je, laicky řečeno, přesně ta věc, díky níž pociťujeme emoce. Když se k nějaké vzpomínce váže čichová stopa, je prakticky nezapomenutelná, protože čichové stopy jsou paměťově nejsilnější. Často se stává, že ze vzpomínky vyprchá obraz, vyprchá sluch a zůstane jenom čich. Potom ponáhle ucítíte vůni, kterou jste cítili kdysi dávno, a ta vám vžene do očí slzy štěstí, aniž byste věděli proč.

Čich je také důležitý pro sociální, zejména partnerský život. Aniž si to uvědomujete, produkujete a přijímáte lidskou obdobu feromonů a na základě těch jednáte. Člověk, který si myslí, že je v každé situaci sám sebou (ve shodě se svým superegem), se mýlí, neboť každý je otrokem svých emocí. Pokud tedy pocítíte „feromon“, který jakési hluboce podkorové centrum ve vašem mozku vyhodnotí jako velmi „vonný“, začnete okamžitě objekt považovat za svým způsobem atraktivní a podlehnete endorfinům, které jsou následně vyplaveny. Ač se člověk nepovažuje za zvíře, je jím stále.

Co kdybychom ale museli vybrat dva smysly, kterých se zbavit? Chuť a hmat?
A co kdybychom museli vybrat jeden smysl, který by nám zůstal. Zrak?

Ne všichni přicházející v tato místa četli Bibli, respektive ji dočetli až do konce. Přináším vám proto pasáže z její poslední kapitoly, které jsou podle mě atraktivní i pro čtenáře moderní a méně zkušené. Jedná se o úryvky z knihy Zjevení sv. Jana (anglicky Revelation of saint John). Pojednává o raném křesťanském proroku Janu, který byl odsouzen k vyhnanství na pustém ostrově. Tam se mu zjevuje anděl, který k němu byl poslán od Boha, ukazuje mu výjevy a přikazuje mu, aby sepsal co vidí a rozeslal své spisy představitelům církve po celém světě. To, co Jan viděl a napsal bylo veskrze čas interpretováno různě.

Ježíš ve formě Beránka bere do rukou knihu, neboť je jediný hoden.

A na pravici Sedícího na trůnu jsem viděl knihu popsanou zevnitř i zvenčí, zapečetěnou sedmi pečetěmi. A viděl jsem silného anděla, jak volá mocným hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečeti?“ A nikdo na nebi, na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít ani do ní nahlédnout. A tak jsem velmi plakal, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden otevřít a číst tu knihu nebo do ní nahlédnout. Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, aby tu knihu otevřel a rozlomil jejích sedm pečetí.“ A hle, spatřil jsem, jak uprostřed trůnu a těch čtyř bytostí a uprostřed těch starců stojí Beránek jako zabitý a má sedm rohů a sedm očí, což je sedm duchů Božích poslaných na celou zem. A přišel a vzal tu knihu z pravice Sedícího na trůnu. A jakmile vzal tu knihu, padly ty čtyři bytosti a těch čtyřiadvacet starců před Beránkem a každý měl loutnu a zlaté misky plné kadidel, což jsou modlitby svatých. A zpívali novou píseň: „Jsi hoden vzít tu knihu a otevřít její pečeti; neboť jsi byl zabit a vykoupil jsi nás Bohu svou krví z každého pokolení a jazyka, lidu i národa. A učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu a budeme kralovat nad zemí.“ A viděl jsem a slyšel hlas mnoha andělů okolo toho trůnu, těch bytostí a těch starců; a jejich počet byl desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců a volali mocným hlasem: „Hoden je ten zabitý Beránek přijmout moc a bohatství, moudrost a sílu, čest a slávu i chválu.“ Také všechno stvoření, které je na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel říkat: „Sedícímu na trůnu a Beránkovi chvála a čest, sláva i vláda na věky věků!“ A ty čtyři bytosti řekly: „Amen!“ A těch čtyřiadvacet starců padlo a klanělo se Živému na věky věků.

První pečeť zlomena. Vyjíždí první jezdec apokalypsy, jezdec na bílém koni, který ve svých rukou svírá luk.

Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první z těch pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil.

Druhá pečeť zlomena. Vyjíždí druhý jezdec apokalypsy, jezdec na rudém koni, který ve svých rukou svírá meč.

A když otevřel druhou pečeť, slyšel jsem druhou bytost říci: „Pojď a dívej se.“ A vyšel jiný kůň, ohnivě rudý. A tomu, kdo na něm seděl, bylo dáno, aby odňal mír ze země a aby se navzájem vraždili; a byl mu dán veliký meč.

Třetí pečeť zlomena. Vyjíždí druhý jezdec apokalypsy, jezdec na černém koni, který ve svých rukou svírá váhy.

A když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. A zprostředka těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: „Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár, avšak oleji a vínu neškoď!“

Čtvrtá pečeť zlomena. Vyjíždí poslední jezdec apokalypsy, jezdec na bílém koni, jehož jméno je Smrt a za ním jde peklo.

A když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti říci: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Peklo. A byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a šelmami země.

Šestá pečeť zlomena. Kdo může obstát?

A když otevřel šestou pečeť, hle, spatřil jsem, jak nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky. A nebe bylo odstraněno, jako když se zavírá kniha, a všechny hory i ostrovy se pohnuly ze svého místa. A králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní a každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. A říkali horám a skalám: „Padněte na nás a ukryjte nás před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka! Neboť přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo může obstát?“

Sedmá pečeť zlomena a sedmi andělům je dáno sedm polnic. Moře se obrací v krev.

Když pak otevřel sedmou pečeť, nastalo v nebi ticho asi na půl hodiny. A viděl jsem těch sedm andělů, kteří stojí před Boží tváří; a bylo jim dáno sedm polnic. Když zatroubil první anděl, nastalo krupobití a oheň smíšený s krví a bylo to svrženo na zem. Shořela třetina stromů a všechna zelená tráva byla spálena. Když zatroubil druhý anděl, jako by byla do moře vržena veliká ohnivě planoucí hora. Třetina moře se obrátila v krev a v tom moři zemřela třetina stvoření majících duši a třetina lodí byla zničena. Když zatroubil třetí anděl, spadla z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň a padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. A třetina vod se obrátila v pelyněk a mnoho lidí kvůli těm vodám zemřelo, neboť zhořkly. Když zatroubil čtvrtý anděl, byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, aby se jich třetina zatměla a třetina dne neměla světlo a podobně i noc.

Kobylky.

Když zatroubil pátý anděl, uviděl jsem hvězdu spadlou z nebe na zem. Byl jí dán klíč od bezedné propasti, a když tu bezednou propast otevřela, vystoupil z propasti dým jako dým z veliké pece a dýmem té propasti se zatmělo slunce i ovzduší. Z toho dýmu pak vyšly na zem kobylky, jimž byla dána moc – moc, jakou mají pozemští štíři. Bylo jim řečeno, aby neškodily trávě na zemi ani žádné zeleni ani žádnému stromu, jenom lidem, kteří nemají na čele Boží znamení. A bylo jim dáno, ne aby je zabíjely, ale aby je trýznily po pět měsíců. A jejich trýznění bylo jako trýznění od štíra, když bodne člověka. (V těch dnech budou lidé hledat smrt, ale nenaleznou ji; budou toužit umřít, ale smrt od nich uteče.) Vzhledem byly ty kobylky podobné koním připraveným k boji. Na jejich hlavách byly jakoby koruny podobné zlatu a jejich tváře byly jako tváře lidí. Měly vlasy jako vlasy žen a jejich zuby byly jako lví. Také měly pancíře jako pancíře ze železa a zvuk jejich křídel byl jako zvuk vozů, když množství koní běží do boje. Ocasy měly jako štíři a v těch ocasech byly ostny. A v jejich moci bylo ubližovat lidem po pět měsíců. A měly nad sebou krále, anděla propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a v řečtině má jméno Apollyon. První „běda“ pominulo; hle, potom přichází ještě dvoje další „běda“: Když zatroubil šestý anděl, uslyšel jsem jakýsi hlas ze čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Boží tváří, jak řekl šestému andělu, který měl polnici: „Rozvaž ty čtyři anděly, kteří jsou svázáni u veliké řeky Eufrat!“ A tak byli rozvázáni ti čtyři andělé, připravení na hodinu, den, měsíc a rok, aby pobili třetinu lidí. Počet jezdců jejich vojska byl dvě stě miliónů – zaslechl jsem totiž jejich počet. A tak jsem ve vidění spatřil koně a ty, kteří na nich seděli. Měli ohnivě rudé, hyacintově modré a sírově žluté pancíře. Hlavy těch koní byly jako hlavy lvů a z jejich tlam vycházel oheň, dým a síra. Těmito třemi ranami, ohněm, dýmem a sírou, které vycházely z jejich tlam, byla pobita třetina lidí. Neboť jejich moc je v jejich tlamách a ocasech. Jejich ocasy jsou totiž podobné hadům s hlavami, jimiž škodí. Ostatní lidé, kteří nebyli zabiti těmito ranami, však nečinili pokání ze skutků svých rukou, aby se přestali klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, z kamene i ze dřeva, které nemohou vidět ani slyšet ani chodit. Nečinili také pokání ze svých vražd ani ze svého čarodějnictví, ze svého smilstva, ani ze svých krádeží.

Dále přichází Antikrist a sjednocuje zbylé nevěřící proti těm, kteří se po vytržení (rapture – nanebevzetí všech věřících před začátkem apokalypsy) obrátili na víru. Přichází poslední bitva na planině Har Megiddo (od toho Armageddon – je to zkomolení) a síly nebes vítězí. Poražení jsou odsouzeni k věčnému utrpení v jezeru ohně.