Je hluboká noc, šum kolem pátého bloku pomalu utichá. Ležím v naší posteli, která svou tvrdostí odpovídá pryčně pana Theodora Mundstoka, a o lecčem přemítám. Jde mi to. Když jsou smyslové podněty utlumeny a motorická energie jen stěží stačí na to, abych se čas od času převalil, vyvstvájí myšlenky. Organisují povstání a během chvíle ovládnou celou mysl. Člověk potom přemýšlí o věcech, o kterých by přes den nepřemýšlel a mnohdy omylem přijde na něco fatálního významu.

Azimut mého ubírání se myšlenkami může být různý. Po dni plném matematiky mě občas napadne paradox, který mám neodolatelné nutkání řešit, a tak zbaven jakýchkoli psacích potřeb využívám kapacity krátkodobé paměti a řeším a řeším. Pak většinou usnu a ráno vím jen to, že mě cosi napadlo.

Po dni, který byl relativně všední, mě napadá ledacos. Například dnes po půlnoci jsem přemýtal nad následující situací: Mám 5 smyslů – zrak, sluch, hmat, čich, chuť. O jeden z nich musím přijít, ale mohu si vybrat. Mám vybrat zrak a přijít o pohled na rozkvetlé akáty? Mám vybrat sluch a přijít o burácení letních bouří? Mám vybrat hmat a nikdy již nepocítit bolest ni její protiklad? Mám přijít o čich a prakticky se tak zříci emocí?

Ano, zbavil bych se chuti. K ničemu ji nepotřebuji. Někdo z vás by jistě uvažovat o čichu, jenže netuší, že čich je vývojově nejstarší smysl a bez něj bychom přišli nejen o možnost pocítit rozkvetlé akáty. Leží totiž v nejhlubším podkorovém centru mozku, v centrálním mozku, a je přímo napojen na limbický systém, což je, laicky řečeno, přesně ta věc, díky níž pociťujeme emoce. Když se k nějaké vzpomínce váže čichová stopa, je prakticky nezapomenutelná, protože čichové stopy jsou paměťově nejsilnější. Často se stává, že ze vzpomínky vyprchá obraz, vyprchá sluch a zůstane jenom čich. Potom ponáhle ucítíte vůni, kterou jste cítili kdysi dávno, a ta vám vžene do očí slzy štěstí, aniž byste věděli proč.

Čich je také důležitý pro sociální, zejména partnerský život. Aniž si to uvědomujete, produkujete a přijímáte lidskou obdobu feromonů a na základě těch jednáte. Člověk, který si myslí, že je v každé situaci sám sebou (ve shodě se svým superegem), se mýlí, neboť každý je otrokem svých emocí. Pokud tedy pocítíte „feromon“, který jakési hluboce podkorové centrum ve vašem mozku vyhodnotí jako velmi „vonný“, začnete okamžitě objekt považovat za svým způsobem atraktivní a podlehnete endorfinům, které jsou následně vyplaveny. Ač se člověk nepovažuje za zvíře, je jím stále.

Co kdybychom ale museli vybrat dva smysly, kterých se zbavit? Chuť a hmat?
A co kdybychom museli vybrat jeden smysl, který by nám zůstal. Zrak?