Letošní zamračené jaro mi připomíná Byronovu báseň Tma, kterou napsal v červenci roku 1816. Toho roku vybuchla v Indonésii sopka, který vychrlila takové množství prachu, že na celé léto zakryl slunce a způsobil neobvyklé počasí. Byron se tím inspiroval.

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysuty z drah a zledovělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážních ohňů žili – všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
A šťastni byli ti, kdo choulili se
pod žhavým okem sopek – pochodní.
Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly – až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divým neklidem,
k příkrovu světa, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se na zem každý plachý pták
a složil křídla, tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.
Válka, jež na okamžik utichla,
vzplanula znovu. Jídlo platilo se
jen krví. Každý sytil v úkrytu
hltavě hlad. Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznaly hrob.
Hubení zhltli hubené, i psi
napadli pány, vyjma jednoho,
jenž zůstal věren jeho mrtvole
a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,
až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.
Pes nehledal si žádnou potravu,
lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,
jež hladit nemohla, a s posledním
zoufalým zavytím sám skonal též.
Dav hladem zvolna slábl, umíral -
až z obrovského města přežili
jenom dva nepřátelé; sešli se
nad zbytky bývalého oltáře,
kde tolik svatých věcí shořelo
k nesvatým účelům: a prohrábli
ten popel vyzáblýma rukama,
zesláblým dechem dýchli do jisker,
až slabý plamen k žití vzbudili,
plamínek pro smích; a když vzhlédli pak
a spatřili se v šedém přísvitu,
vykřikli hrůzou – hrůzou zemřeli,
zhynuli na svou vlastní ošklivost,
nevědouce až do poslední chvíle,
na čí tvář tak ďábelsky psal hlad.
Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života,
křáp smrti – divá změť spečené hlíny.
Umlkly řeky, moře, jezera,
nic v jejich hlubinách se nepohnulo.
Na moři tlely lodě bez pánů,
stožáry opadaly v kusech
a bezhlučně se do vod nořily,
do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.
Příliv i odliv s nimi našly hrob,
když zhasla luna, jejich milenka.
Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,
zmizely mraky – smazala je Tma,
která se sama stala vesmírem.

Přese všechny snahy rebelů… Luka Skywalkera, Hana Sola a princezny Leii, tu zřejmě bude pokračovat tyranie impéria.

Naše rychlé a dobře manévrovatelné X-wingy prostě nezmohly nic proti nekončícím hordám Tie fighterů.

Volil jsem dnes dopoledne SPO-Z. Jsem velice zklamaný jednak z toho, že se nedostali do parlamentu a druhak z toho, že pravděpodobně vznikne pravicová nebo středopravá koalice.

Slunce již dávno zapadlo a oni seděli na lavičce.
„Víte,“ přerušil dlouhé ticho, „poslední dobou se mi zdávají sny.“
Zahleděl se na oblohu, která dnes neskýtala nijak zvlášť příjemný pohled. Měsíc byl skrytý oblačností a jeho světlo tak tvořilo na obloze šedivou mlhu.
„Stále v nich někoho vídám,“ dodal.
„To já také,“ odpověděla.
Zvedl se mírný vítr, ale byl příjemně teplý.
„Třeba se nám zdá o tom samém člověku, “ dodala, podívala se na něj a když viděla, že se dívá před sebe, také obrátila svůj pohled do dáli, ačkoli tam nebylo nic zajímavého.
Chvíli bylo ticho… i vítr se utišil, ale to ticho v sobě skrývalo neklid.
„Jestli je to skutečně tak, pak jsou vaše sny docela sobecké.“ Řekl… a neklidné ticho rázem explodovalo.

It’s unbearable to look at,
and when you cease your sight,
you’d give up anything
just to look again.

What is it? Eyes of a beloved person.