Slunce již dávno zapadlo a oni seděli na lavičce.
„Víte,“ přerušil dlouhé ticho, „poslední dobou se mi zdávají sny.“
Zahleděl se na oblohu, která dnes neskýtala nijak zvlášť příjemný pohled. Měsíc byl skrytý oblačností a jeho světlo tak tvořilo na obloze šedivou mlhu.
„Stále v nich někoho vídám,“ dodal.
„To já také,“ odpověděla.
Zvedl se mírný vítr, ale byl příjemně teplý.
„Třeba se nám zdá o tom samém člověku, “ dodala, podívala se na něj a když viděla, že se dívá před sebe, také obrátila svůj pohled do dáli, ačkoli tam nebylo nic zajímavého.
Chvíli bylo ticho… i vítr se utišil, ale to ticho v sobě skrývalo neklid.
„Jestli je to skutečně tak, pak jsou vaše sny docela sobecké.“ Řekl… a neklidné ticho rázem explodovalo.