Když uvidíte jablko, jak si v poklidu visí na větvi, co vás napadne? Já jsem týdny čekal, až bude tak velké, abych ho mohl využít ke svému ohavnému plánu. Tohle jablko se nikdy nestane ovocem do Jogobelly :(.

Moje milá se věru trochu bála o svůj život, když nebohé ovoce natáčela, ale naštěstí jsem se, navzdory mé špatné kondici, celkem trefoval, takže se vše obešlo bez krve.

Se šípy, které na videu můžete vidět, nestřílím obvykle. Tohle jsou dva odlehčené karbonové šípy s malým průměrem dříku a těžkým hrotem, které jsem si objednal na zkoušku. Jak vidíte, jeden z nich byl první, který penetroval dvojitou matraci, která mi zatím úspěšně slouží jako terčovnice.

Odevzdal jsem klíče, odevzdal jsem erární lampičku (s úspornou výbojkou — to mají ode mě jako dárek), pohodil povlečení před sídelní pokoj kolejbáby, vysázel pět na stole v českých a zamířil směr východ. Ještě naposledy jsem se ohlédl na chodbu, která přípomínala spíše pustinu, zamumlal pozdrav mentálně postiženému vrátnému… a vyšel ven.

Ze schodů se mi šlo těžce. Nerad jsem se loučil s místem, které mi bylo domovem a zároveň rodinou po celý akademický rok. Věděl jsem ale, že se sem vrátím ani ne za 3 měsíce, když si vydělám dostatek peněz, abych mohl i nadále provozovat na svém bankovním účtu inkaso Správě účelových zařízení, což mi trochu dodalo nálady a odebral jsem se na zastávku. Ani nevím, co pro mě přijelo za autobus, ale zkušeně jsem si sedl na stinnou stranu a vzpomínal na všechno, co se mi na Strahově tak líbilo.

Jednu z posledních nocí nás vzbudil ukrutný řev (pro změnu). My jsme bakaláááři… my jsme kurva bakaláááři… my jsme… KURVA!… bakaláři. Nebyla to atypická událost. Různé variace se vyskytovaly přibližně jednou do týdne a pokaždé byly o něčem jiném. Někdy se hádali rusové, někdy se vraceli opilci domů a křičeli po chodbách, že je jim jedno, jestli probudí celej blok… a někdy takové vokální projevy doprovázelo tříštení skla nebo nábytku. Ale mně to vůbec nevadilo… patří to k životu na koleji, a tak jsem se vždycky jenom pousmál a pokusil se chytit konec přerušeného snu.

Měli jsme tam také pár kolejních debilů. Jeden bydlel pravděpodobně ve čtvrtém patře a pokaždé, když vycházel schody, zakopával tak, aby mu co nejvíc pískaly boty. Často jsem se ho snažil dopadnout, ale pokaždé, když jsem vyběhl z pokoje, byl už na schody daleko. Druhý debil pravidelně každý večer chodil po chodbě a pískal na jazyk pravidělně přerušovaný tón. Prvních pár měsíců jsem si toho vůbec nevšímal. Sssssss ss ss ss ss ss. Sssssss ss ss ss ss ss. Pak mě to ale začalo štvát. Přesto jsem se nikdy neodvážil vylézt ze dveří a vrhnout na něj tento pohled:

Když se ale teď zamyslím, bylo jich tam víc. Určitě to byl každý, kdo si ohřál své páchnoucí jídlo a potom zavřel dvířka od mikrovlnky. Když jsem přišel do kuchyně a uviděl jsem zavřená dvířka, hlasitě jsem láteřil. „To jsou fakt debilové… řekni mi, jak může někdo zavírat dvířka od mikrovlnky“… Lucka v pozdější fázi začala moje neustálé opakování téže připomínky ironizovat. Naprosto stejně, jako třeba moje pravidelné připomínky na hlavním nádraží. „To jsou fakt debilové ty pražáci… maj’ tady metrový převýšení a oni tu musí udělat pomalej rovnej eskalátor… a kvůli tomu se tu teď tvoří ty debilní davy. Kdyby tam prostě dali normální shody, všechno by bylo fajn.“ Nebo také: „Jak může někdo používat debilní kurf na kolečkách, to je tak nedůstojný…“

Kuchyňky na Strahově jsou vůbec zajímavá věc. Na našem patře existuje takzvaná „zapovězená plotýnka“. Tuhle plotýnku, když někdo zapne, začne se v ní pálit něco nepopsatelně příšerného a celým blokem se rozline zápach spálených nehtů a vlasů, který tam vydrží ještě minimálně dvanáct hodin.

Další skvělou věcí na našem bloku jsou záchody a sprchy. Na Strahově žije společnost bojující za rovnoprávnost žen, takže veškerá sociální zařízení jsou společná pro obě pohlaví. Ze začátku je to člověku blbé, když jde na záchod a z jeho oblíbené kabinky vyleze sousedka, ale dá se na to zvyknout.

Jednou jsem se šel takhle sprchovat, vejdu do sprch a tam si čistila zuby nějaká holka. Trochu jsem se zarazil a ona se, neustále pohybujíc svým kartáčkem zleva doprava, otočila, oči upřené na mě. Tak jsem na ni taky chvíli civěl a pak jsem si opatrně došel odložit kartáček a hřeben na umyvadlo. Pořád civěla. Nedělala to nějak skrytě… prostě se otočila celým tělem proti mě a civěla na mě, kam jsem se pohnul. Inu, což. Vešel jsem do sprchy a její stále pokračující zírání jsem přerušil známým zeleným závěsem (který někdy funguje spíše jako vlajka). Asi ještě nevěděla, jak se věci mají.

Sprchy jsou relativně kvalitní, až na úplně všechno. Někdy neteče studená voda, jindy narazíte na ucpanou hadici. Někdy zjistíte, že jste si stoupli do sprchy, do které ústí společný výtok okolních dvou a někdy se ve vás musí probudit skrytá švadlena (závěsy). Někdy se jdete sprchovat pozdě a sprchy jsou plné vietnamek a číňanek, které se bojí sprchovat večer a máte strach, že po vás začnou házet suši nebo tak něco (fuj, to byl pěkně xenofobní výrok).

Často je po chodbě cítit ukrutnej skaňour, kterého si sousedé pravděpodobně pěstují v nevyužitých a nevyužitelných péřácích (pražsky – peřiňácích). Zákaz kouření nikdo nerespektuje. Na zadním schodišti je tradiční otevřená kuřárna s improvisovanými popelníky.

Další neocenitelnou vlastností Strahova je jeho noční život. Za teplých dnů bývají venku organisovány chlastačky a grilovačky. Opilí studenti pobíhají po areálu, zvrací, močí a křičí. Hrají na kytaru, lezou po stromech a pijí a pijí a pijí. Když je zima, pijí v hospodách, kterých je po celém areálu požehnaně. Moment, zkusím to spočítat… … mám jich sedm. Každá hospoda je jiného ražení… některá vsází na spořádanost a noblesu (8), jiná na výbornou pajzlovou atmosféru (11). Každý student si vybere, a to i abstinent (i když tací studenti jsou na Strahově velmi vzácní a když už tam jsou, tak je někdo chová v teráriu) – na bloku 6 existuje čajovna, ve které, mj., pracuje Smonťák.

Co by indexem dohodil jsou rozlehlé zahrady kinských a petřínské zahrady, které poskytují plno prostoru pro romantické procházky při hvězdách nebo pití. Celý rok jsem si plánovat zahrady kinských zmapovat, ale neuspěl jsem. Pokaždé, když mě tam osud zavane, objevím něco nového. Málo kdo třeba ví, že je tam romantický rybníček a v něm kvanta mrtvých, nafouklých a plesnivých žab… nebo prolézací skály… nebo hradby.

Byl bych se upsal, kdybych vám měl povědět o všech krásách Strahova. Shrnu to jednoduše… pojďte na FEL. Kesy, pojď taky na FEL :).

Letošní zamračené jaro mi připomíná Byronovu báseň Tma, kterou napsal v červenci roku 1816. Toho roku vybuchla v Indonésii sopka, který vychrlila takové množství prachu, že na celé léto zakryl slunce a způsobil neobvyklé počasí. Byron se tím inspiroval.

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysuty z drah a zledovělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážních ohňů žili – všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
A šťastni byli ti, kdo choulili se
pod žhavým okem sopek – pochodní.
Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly – až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divým neklidem,
k příkrovu světa, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se na zem každý plachý pták
a složil křídla, tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.
Válka, jež na okamžik utichla,
vzplanula znovu. Jídlo platilo se
jen krví. Každý sytil v úkrytu
hltavě hlad. Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznaly hrob.
Hubení zhltli hubené, i psi
napadli pány, vyjma jednoho,
jenž zůstal věren jeho mrtvole
a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,
až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.
Pes nehledal si žádnou potravu,
lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,
jež hladit nemohla, a s posledním
zoufalým zavytím sám skonal též.
Dav hladem zvolna slábl, umíral -
až z obrovského města přežili
jenom dva nepřátelé; sešli se
nad zbytky bývalého oltáře,
kde tolik svatých věcí shořelo
k nesvatým účelům: a prohrábli
ten popel vyzáblýma rukama,
zesláblým dechem dýchli do jisker,
až slabý plamen k žití vzbudili,
plamínek pro smích; a když vzhlédli pak
a spatřili se v šedém přísvitu,
vykřikli hrůzou – hrůzou zemřeli,
zhynuli na svou vlastní ošklivost,
nevědouce až do poslední chvíle,
na čí tvář tak ďábelsky psal hlad.
Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života,
křáp smrti – divá změť spečené hlíny.
Umlkly řeky, moře, jezera,
nic v jejich hlubinách se nepohnulo.
Na moři tlely lodě bez pánů,
stožáry opadaly v kusech
a bezhlučně se do vod nořily,
do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.
Příliv i odliv s nimi našly hrob,
když zhasla luna, jejich milenka.
Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,
zmizely mraky – smazala je Tma,
která se sama stala vesmírem.

Slunce již dávno zapadlo a oni seděli na lavičce.
„Víte,“ přerušil dlouhé ticho, „poslední dobou se mi zdávají sny.“
Zahleděl se na oblohu, která dnes neskýtala nijak zvlášť příjemný pohled. Měsíc byl skrytý oblačností a jeho světlo tak tvořilo na obloze šedivou mlhu.
„Stále v nich někoho vídám,“ dodal.
„To já také,“ odpověděla.
Zvedl se mírný vítr, ale byl příjemně teplý.
„Třeba se nám zdá o tom samém člověku, “ dodala, podívala se na něj a když viděla, že se dívá před sebe, také obrátila svůj pohled do dáli, ačkoli tam nebylo nic zajímavého.
Chvíli bylo ticho… i vítr se utišil, ale to ticho v sobě skrývalo neklid.
„Jestli je to skutečně tak, pak jsou vaše sny docela sobecké.“ Řekl… a neklidné ticho rázem explodovalo.

První půlrok studia na FEL ČVUT je, počínaje středou 20. ledna, úspěšně za mnou. Získal jsem 30 z 30 kreditů, průměr C (a kus) a množství nezapomenutelných zážitků.

Stále si trvám na svém tvrzení, že FEL ČVUT je výborná škola a oproti mé střední školě nebo PF JČU mě naplňuje. V podstatě o žádném předmětu (kromě elektrotechniky (B)) nemůžu říct, že by mě vysloveně nebavil nebo nezajímal (to přijde až s první ekonomikou), ba naopak se i předměty, které pro mne byly na střední škole zcela indiferentní, staly zajímavými a zábavnými. Příkladem nechť je například matematika (D), která mě ze všech předmětů v tomto semestru bavila úplně nejvíce a věnoval jsem jí také odpovídající množství času a domácí přípravy.

Výborný pan docent Habala nás naučil počítat s limitami, derivacemi, integrály, posloupnostmi a řadami, přičemž integrály mě bavily úplně nejvíc ze všech. Nejeden večer jsem nad rámec počítal roztodivné příklady na integrování a seděl, resp. ležel nad nimi až do rána. Odměnou mi potom byla písemná práce ohodnocená téměř plným počtem bodů (19/20) a všechny integrály ve zkouškové písemce dobře spočítány. Nebýt limit a pokažené semestrální písemky (13/20), mohl bych získat C, které bych si, dle mého názoru, byl býval zasloužil. K této známce mi chyběly pouze dva body a paní Nováková (zkoušející) odmítala jakékoli „licitace“. Paní Nováková je kapitola sama pro sebe. Na zkoušce jsem ji potkal zcela poprvé a byl jsem zaskočen jejím chováním – kdo zná, ten ví :). Přímo opovrhovala těmi, kdo byli na zkoušce podruhé a potřetí a naopak těm, kteří tam byli poprvé (jako například já) chodila kontrolovat písemky a radit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl nejlepší (nejvyšší počet bodů) z celého našeho zkouškového termínu. Na cvičení jsme měli výbornou paní Hyánkovou (s tajuplným titulem prom. ped.), která nás naučila (zejména v integraci) různým trikům. Každý týden nám dávala rozsáhlý domácí úkol (většinou na půl odpoledne), ve kterém se objevovaly i těžší věci (příklady pana Habaly jsou moc lehké), takže jsme byli (aspoň ti, kteří to zvládli) výborně připraveni ke zkoušce.

Předměty Algoritmizace a Elektrotechhnika pro informatiky jsem zakončil, vcelku pochopitelně, známkou B a předmět Úvod do operačních systémů, který jsem úplně podcenil a následně zvoral, známkou D. Nechce se mi z nich ani jeden popisovat, jelikož se domnívám, že na internetu jsou jejich popisů myriády.

Angličtina 2Z se stala díky paní Klímové předmětem, který jsem navštěvoval velmi rád. Co je ale u tohoto předmětu zajímavé, je závěrečná bilance. Zápočet získali pouze 2 lidé z 20, přičemž valná většina ze zbylých osmácti měla známky ze semestru F, F. To znamená jen a pouze skutečnost, že rozřazovací test je špatně koncipován. Já jsem jeden z těch dvou, kteří zápočet dostali bez obtíží a bez učení. Paní Klímovou jsem si zapsal i na letní semestr – na poslední povinnou angličtinu. Ani poté bych nechtěl s jazykem mého srdce přestat „profesionálně“, tudíž mám v plánu příhlásit se na kurs CAE.

Přístup do rozvrhu se mi otevřel třetí den od začátku zápisů do letního semestru, ihned po zkoušce z matematiky, takže jsem měl na výběr úplně ze všech termínů cvičení a přednášek. Výsledkem je rozvrh, na který je radost pohledět :). Jako tělocvik bych si tento semestr rád zapsal lukostřelbu.

Co se týče kulturního a sociálního života, silně se mi zamlouvá. Bydlení na strahovské cele s přítelkyní je, navzdory různým negativním předpovědím „zkušených“ lidí, nesmírně příjemná a obohacující věc. Sice člověk občas prohraje argumentaci a je nucen vytřít nebo koupit Jar místo Puru :D, ale jinak taková situace poskytuje nepopsatelný přínos.

Praha, jako taková, je špinavá a mrtvá zóna, jako každé velkoměsto. Příroda tam neexistuje (nechutný všudypřítomný lidský mor za přírodu považovat nelze), kromě malých směšných enkláv s betonovými chodníky. Pro člověka, který ještě nezapomněl kým je (nebo mu jeho omezenost nedovoluje si to uvědomit), to není místo, kde by chtěl strávit celý život. Víte, je mi zle, když se v pátek dívám na otrocké masy lidí plynoucí mrtvou a nevzhlednou halou hlavního nádraží, a je mi ještě hůř, když se musím do těch mas zařadit a stát se součástí toho moru. Žít zde? Ani kdyby mi nabízeli dvojnásobný plat.

Lucka, ať tento článek nečte, půjdu s ní na Avatar do kina :).

Původně jsem myslel, že se na film podívám, abych mohl napsat svou kritickou recenzi podrobněji, ale jak jsem se tak díval, pochopil jsem, že kritická recenze na tento film prostě napsat nejde — pokud tedy nejste člověk, který kritizuje z vlastního hecu. Proč? Protože Avatar je film opravdu výborný, a to i přesto, že většina herců je ve skutečnosti z křemíku.

Myslel jsem si, že s křemíkem soucítit nedokážu (já, člověk, který se na svůj počítač jako celek občas zlobí a občas ho zcela vážně chválí). Tuto teorii mi poprvé vyvrátil film Final fantasy: The spirits within, který, mj., obsahoval podobný motiv (gaia) jako právě Avatar. Od té doby uběhly roky a já si opět začal myslet, že s křemíkem soucítit nedokážu. Potom ale přišel Avatar a definivně mě ujistil v tom, že lidstvo je natolik „pokročilé“, že dokáže soucítit i s tím křemíkem.

Ani jsem se sám sobě nedivil, když jsem po celý film zůstával doslova přilepený na obrazovku a když šlo Neytiri o život, přál jsem si, aby to přežila. Hodně scénáristů má totiž nepříjemný zvyk, a to zabíjet kladné ženské postavy jak na běžícím pásu (tady si to odnesla Sigourney).

Emočně mě film tedy oslovil. Oslovil mě úžasným, rozpracovaným keltským konceptem gaii – ducha přírody (zde nazvaného Eiwa). Roztodivné, překrásné rostlinstvo a zvířena. Byl jsem taky překvapen, že film je očividně filosoficky nasměrován proti politice Spojených států. Zatímco mnoho amerických takzvaných patriotských filmů je založeno na jednoduchém konceptu: Dobří američani přijdou, válčí proti zlu všude kolem, vyhrají a dobyjí, Avatar je založen na jednoduchém konceptu protichůdném: Špatní američani přijdou, dostanou na prdel a jedou domů. I zde se ovšem musel objevit prvek „existují i dobří američané, kteří nakonec udělají správnou věc a zachrání svět“, jinak by se černému lháři Obamovi asi nelíbil.

Hodnocení je jednoznačné, 5 z 5.

Dohrál jsem Half-Life 2: Episode 2. Právem je HL2 označována za nejlepší hru všech dob.
Antiutopistická, futuristická a zároveň postapokaliptická atmosféra, impozantní, kanonicky podložený příběh, který prožijete doslova na vlastní kůži, a to vše v source enginu? Hravě předčí kdejakou knihu či film (a to jsem zastánce knih). Původní HL2 mi utkvěl v paměti tak hluboce a tak živě, jak to nikdy žádná kniha nedokázala ani v nejmenším.

Half-Life 2 je jedním z mála takovýchto případů. Případů, kdy je hra dílo hodnotnější než kniha nebo film. Případů, kdy je stoprocentně výhodnější prosedět dny u počítače než vyrazit ven a zažít vlastní dobrodružství. Emoce a zážitky, které ve vás takové umělecké dílo nechá, jsou unikátní a nenahraditelné. Už je to spoustu let, co jsem poprvé hrál HL2. Tipoval bych 5. Nevzpomínám si, jaké knihy jsem v té době četl a už vůbec ne na jejich obsah, zato si dokáži živě vybavit, jak jsem se s dokonalým strachem procházel Ravenholmem a v této ponuré a opuštěné vesnici hledal (respektive probojovával si) zcela osamocen cestu ven. A je už úplně jedno, že to byl Gordon Freeman, kdo byl v Ravenholmu (asi naposledy… kdo z vás tam někdy byl, ví proč), protože já jsem jeho příběh prožil, já jsem byl Gordon Freeman.

Stejně tak jako čtenář musí umět číst, aby si vychutnal dobrou knihu, opravdový hráč musí umět hrát, aby si vychutnal dobrou hru. Potom už nejde o hraní, ale o prožitek. Jedinečný prožitek. Třeba naše bývalá profesorka českého jazyka si, i kdyby chtěla, nikdy nebude moci vyzkoušet tento moderní druh umění. Přinejmenším ho pochopí a uzná, vyzkoušet a poddat se mu (třeba jako poesii) už ale moci nebude. Důvod je jednoduchý. První headcrab by její osud zpečetil. A možná by to ani nebyl headcrab. Stačil by sráz nebo zeď.

Opravdový hráč skutečně považuje onen akt hry za téměř nepodstatný, stejně jako čtenář považuje za nepodstatné vytrhovat se nad tím, že umí číst extrémně rychle a bez chyb. Bohužel ale na rozdíl od knih, her, která jsou uměleckými díly, je nesmírně málo. Tak málo, že by je uměl spočítat i předškolák na jedné řádce svého počítadla.

Takový hráč je třeba kamarád Kesy. A jsem rád, že je takových lidí víc. Svědčí o tom prodejní bilance.

Na závěr bych možné zájemce odkázal na pár titulů, které za umělecká díla považuji. Na prvním místě samozřejmě sága Half-Life, dále pak třeba výborný Deus-Ex nebo System Shock II. Slyšel jsem plno chvály i na Bioshock, ten jsem však nehrál, takže zatím doporučit nemůzu.

Should I pray
day by day
for what I’ve lost
because the cost
I cannot pay?

Should I lie
myself that I
cannot die
because I own
of what they
have none?

Should I regret
of moments I let
pass hands
of mine and see them
not hence?

I should, lads,
because that’s
giving me
the very readiness
to be
furthermore.

Logic is foreign for us and I don’t expect comments.

V předmětu Algoritmizace jsme během roku dostávali rozličné domácí úkoly, které se v posledním úkolu důmyslně poskládaly a vzniklo jednoduché RSA šifrování. Takové RSA šifrování je založeno na jednoduchém principu, a to že libovolné číslo se dá přepsat jako součin prvočísel. Součin prvočísel je elementární úloha, která zabere běžnému počítači malé zlomky tisíciny vetřiny, naopak rozklad čísla (zejména velkého) na součin prvočísel je úloha velice složitá a pro hodně velká čísla téměř neproveditelná v rozumném čase.

Je třeba vytvořit pár klíčů (uspořádané dvojice čísel) – veřejný klíč a soukromý klíč. Klíče se vytvoří takto: Zvolí se dvě náhodná prvočísla a určí se jejich součin n a hodnota Eulerovy funkce v tomto bodě – φ(n) jako (p – 1) * (q – 1). Zvolí se celé číslo e nesoudělné s φ(n) menší než φ(n), tak aby platilo de ≡ 1 (mod φ(n)) a jestli e je prvočíslo tak d = (1+r*φ(n))/e, kde r = [(e-1)φ(n)^(e-2)]. Opsal jsem to z wikipedie, protože jsem to sám pořádně nepochopil :-).

Zajímavá věc je ale šifrování samotné. Nedělá v podstatě nic jiného, než že převádí informace na jiné informace podle určitého jednoznačného systému, přičemž tento proces je vratný. V podstatě tedy nedělá nic jiného, než že nasazuje na informace jakousi masku, přes kterou nepoznáme, o co se jedná. Souvislost a podstata informací se ale nemění. Kdyby lidstvo od pradávna žilo v číslech, dešifrování určité sady čísel či přinejmenším pochopení podstaty skrytých informací by nám nedělalo tak podstatný problém. Nechte mě toto tvrzení dokázat.

Lidé většinou nevidí svět v číslech, ale v obrazech. Body určité barvy, jako základní složky obrazů, se ale dají převést na čísla, tudíž i zašifrovat. Barevná rozlišovací schopnost lidí je mi neznámá, zdaleka však není stoprocentní, to znamená, že člověk má tendenci dvě barvy změněné o nepatrný odstín považovat za stejné. Empiricky se přišlo na to, že člověk už nepozná rozdíl mezi 24bitovým obrázkem a obrázkem vyšší kvality… berme tedy rozlišovací schopnost lidského oka jako 24 bitů.

A není náhodou, že zde zrovna jeden obrázek ve 24 bitovém rozlišení mám. Celkem hezký.

Nevím, jak se slečna jmenuje, ale dovolím si ji vypůjčit k malému experimentu. Proženeme její část mým RSA šifrovacím algoritmem a podíváme se, jak moc se slečna zmení… jestli stále ještě dokážeme poznat, že se jedná o slečnu.

To, co prosím vidíte je částečně zašifrovaný obrázek. Zašifrovaná data (určitě poznáte, o která se jedná) by nemělá být ani v nejmenším čitelná běžným pohledem. A kdyby šlo o čísla nebo o znaky, také by čitelná nebyla. Protože však žijeme ve světě obrazů již od malička a náš mozek, jak známo – nejdokonalejší počítač, v obrazech pracuje, dokáže vcelku snadno zachytit v šifrovaných informacích určitou pravidelnost a odhalit tak podstatu šifrovaných informací. Zjistíme, že se jedná o slečnu, přinejmenším o člověka.

Platí pravidlo, že čím jednoduší jsou šifrovaná data, tím jednodušeji je lze dešifrovat. To ve světě obrazů platí dvojnásob. Pokud převedeme slečnu ze světa 24bitů do 256 barev (což byla kdysi velice slušná kvalita digitálního zpracování obrazů),

zjistíme, že šifrovaný obrázek přečteme mnohem snadněji.

V tomto případě zjišťujeme přesně fakt, že se jedná o slečnu a že je pěkná. Lidé s rozvinutějším mozkem v určitých oblastech (třeba někteří autisté) by poznali i o koho se jedná. Pokud slečnu zjednodušíme na pouhých 16 barev,

poznáme i my zaostalejší, o koho jde.

Což je docela dobré na to, že informace má být nečitelná. Mimochodem, já nevím, o koho jde i přes to, že mi to přítelkyně několikát říkala. Narazil jsem na ni na Okounovi a od té doby ji zneužívám k různým bitovým hrátkám.

Člověk je ale relativně zvyklý přemýšlet i ve slovech, nebo ne? Avšak dešifrovaní věty v jeho rodném jazyce jakkoli jednoduchou šifrou (natož RSA) mu dělá značný problém. Kdyby mi někdo poslal velmi krátkou smysluplnou větu sestávájící z písmen abecedy zašifrovanou pomocí RSA, troufnu si tvrdit, že bych na základě znalostí větné stavby a stavby slov, dokázal odhalit něco kolem 50 až 75 procent její podstaty. Trvalo by mi to ale minimálně den. Kdyby mi někdo poslal smysluplná čísla, ve kterých lidé nepřemýšlí, neodhalil bych jejich podstatu nikdy, narozdíl od počítače. Někteří autisté slovní a číselné šifry prokouknou stejně snadno jako my ty obrazové… dokážete si představit, jak dokonalý musí být lidský mozek? Není čas začít přemýšlet o návratu k analogové technice :-)?

Pokud si chcete bitové hrátky s RSA šifrou také vyzkoušet, dám k disposici kód v jazyce Java.

import java.io.*;

public class KlicRSA
{
    private long N;
    private long k;

    public KlicRSA(long N, long k) throws Exception
    {
        if(N < 256 || N > 32767)
        {
            throw new Exception("<256;32767>");
        }
        this.N = N;
        this.k = k;
    }

    private static long umocni(long a, long b, long n)
    {
        long ret = 1;
        for(long i = Long.highestOneBit(b); i > 0; i >>= 1)
        {
            if((b & i) != 0)
            {
                ret = (ret * a) % n;
            }
            if(i > 1)
            {
                ret = (ret * ret) % n;
            }
        }

        return ret;
    }

    public void zasifrujSoubor(String zdroj, String cil)
            throws java.io.IOException
    {
        DataInputStream dis = new DataInputStream(new
                FileInputStream(zdroj));
        DataOutputStream dos = new DataOutputStream(new
                FileOutputStream(cil));
        int b;

        while(dis.available() != 0)
        {
            b = dis.readUnsignedByte();
            dos.writeShort((short) umocni(b, this.k,
                    this.N));
        }

        dis.close();
        dos.close();
    }

    public void zasifrujKus(String zdroj, String cil)
            throws java.io.IOException
    {
        DataInputStream dis = new DataInputStream(new
                FileInputStream(zdroj));
        DataOutputStream dos = new DataOutputStream(new
                FileOutputStream(cil));
        byte b;
        long i = 0;

        while(dis.available() != 0)
        {
            b = dis.readByte();
            if((i > 10000) && (i < 20000))
            {
                dos.writeByte((byte) umocni(b, this.k,
                        this.N));

            }
            else
            {
                dos.writeByte(b);
            }
            i++;
        }

        dis.close();
        dos.close();
    }

    public void desifrujSoubor(String zdroj, String cil)
            throws java.io.IOException
    {
        DataInputStream dis = new DataInputStream(new
                FileInputStream(zdroj));
        DataOutputStream dos = new DataOutputStream(new
                FileOutputStream(cil));
        short s;

        while(dis.available() != 0)
        {
            s = dis.readShort();
            dos.writeByte((byte) umocni((int) s, this.k,
                    this.N));
        }

        dis.close();
        dos.close();
    }
}

Já jsem používal klíče (1469, 5) a (1469, 269).

Na to se vám chystám záhy odpovědět a své tvrzení dokázat.

Java:

Jediná výhoda Javy je její jednoduchost.
Když se ale na toto téma podíváme blíže, zjistíme, že ani tato výhoda Javě nepřináší prvenství v kategorii jednoduchých programovacích jazyků. Například jazyk C# je stejně jednoduchý, leč co do možností a výkonu Javu několikrát předčí.

První, z řady nevýhod je ukrutná až naprosto fenomenální pomalost. Na tomto poli patří Javě poslední místo mezi všemi programovacími jazyky, které znám. Dokonce i stařičký interpretovaný Visual Basic 6 je rychlejší. Abych jen tak nemlel na prázdno, dovolil jsem si připravit malý experiment. Nechejme 4 jazyky setřídit pole o n prvcích Bubble Sortem, což je algoritmus se složitostí O(n^2), a podívejme se, o kolik je který rychlejší než druhý.

Jak je vidno, java je zhruba 6x (!!!) pomalejší, než nativní céčko (a to ještě není úplně nativní, poněvadž běží pod frameworkem; nativní je na něm přímý přístup do paměti pomocí ukazatelů).
Dále zhruba 1,5x pomalejší, než konkurenční částečně interpretované jazyky – C++/CLI a C#. Toto číslo je zásadní parametr, poněvadž se jedná o stejný proces zpracování – kompilace do metajazyka (MSIL a bytecode), následně jeho interpretace. Zklamal tedy buď samotný javovský interpreter (JVM), návrh metajazyka nebo velmi pravděpodobně obojí najednou.

To je také důvod, proč se na serverech Java používá jen velmi zřídka, zatímco konkurenční platforma (.NET) relativně hojně.

Další nevýhoda je omezenost.
Omezenost Javy lze rozdělit na dvě dílčí omezenosti – omezenost knihovního zázemí a omezenost jazyka.
Knihovní část javovského frameworku obsahuje kvanta metod, to je fajn, ale zdaleka ne tolik, jako .NET framework. Ten obsahuje velmi účinné nástroje, umožňující pracovat téměř s jakýmkoli hardwarem, softwarem, ryzími daty i abstraktními strukturami v počítači obsaženými. Javovská knihovna tříd je v porovnání s konkurencí velice omezená.
Omezenost jazyka spočívá v jeho špatném návrhu. Nepřítomnost přímého přístupu k paměti dokážu pochopit (Java chce lautr všechno zapoudřit… nejraději by zapouzdřila i programátora), ale nedostatky v její vlastní doméně (v OOP) pochopit nedovedu. Vícenásobná dědičnost (což je věc, kterou má i C++) zde neexistuje. Nelogicky se zde ale vyskytuje klíčové slovo Protected, které v C++ sloužilo pro označení soukromých členských proměnných a funkcí, které se dědí rodokmenem až k poslednímu potomku. Co je nepochopitelnější, než samotný výskyt tohoto klíčového slova, je jeho pozměněná funkcionalita. Označíte-li proměnnou jako Protected, je veřejná, a tudíž přístupná úplně všem cizím třídám v tomtéž balíčku. Také nikde nevidíte smysl?

Java tedy postrádá vícenásobnou dědičnost. Takže, kdybyste si chtěli naprogramovat simulaci složitějších struktur, které znáte z reality, budete nuceni vytvořit prasácké hierarchie, které vlastně hierarchiemi nejsou. Tím pádem mizí důvod, proč jste vlastně OOP použili a můžete všechno naprogramovat procedurálně.

Tipoval bych, že na naší milé ČVUT FEL se Java v prvním ročníku používá, protože Sun mocně sponzoruje katedru počítačů. A pokud někdo řekne „to víš, musej’ dát tém prvákům neco lehkýho… dyk nekterý z nich programujou poprvý v životě“, odvětím „a proč ne C#, který je jednoduchý stejně, akorát mnohem lepší?“ a budu mít pravdu. Kdybychom používali C#, nemuseli bychom se stydět… leč zůstává otázka, zda-li bychom měli učebny plné tenkých klientů Sun ray a cluster serverů se Solarisem (což je kapitola sama pro sebe…), jako je tomu teď.

Jaký jazyk si tedy vybrat?

V dnešní době existují na poli programovacích jazyků (vynechám nyní jazyky primárně určené pro vývoj webových aplikací) dva hlavní konkurenti s vlastní platformou. Je to Microsoft a Sun. A pakliže jsme Sun právě sborově zavrhli :-), zbývá Microsoft. Ten je už od dob, kdy ještě soutěžil s Borlandem, známý tím, že má výborné kompilery. Zvlášť C kompiler obsažený ve Visual C++ 6 mnozí (teď pominu open-source komunitu) považují za dosud nepřekonaný. V současné době Microsoft oficiálně podporuje několik svých jazyků pro .NET platformu, z nichž hlavní tahouni jsou:

C#, Visual Basic.NET a C++/CLI

Veskrze začátečnickou až středně pokročilou programátorskou populaci je nejoblíbenější jazyk C# (pokročilí programátoři (systémoví a podobní) stále používají nativní C, C++ a používat budou).
Jazyk C# je jednoduchostí syntaxe a jazykovou omezeností (spousta lidí nazývá jazykovou omezenost bezpečností) podobný Javě, nicméně nabízí mnoho vychytávek, které z něj dělají společně .NET knihovním zázemím velice efektivní nástroj. Právě proto je oblíbený – hodně muziky za málo peněz.

Druhým nejoblíbenějším jazykem je Visual Basic.NET.
Visual Basic byl mým vůbec prvním programovacím jazykem a ačkoli v něm již dávno neprogramuji, chovám k němu citový vztah :-). Historie jazyka sahá velice hluboko. Jazyk BASIC (prapředek) byl vyvinut o několik let dříve, než vzniklo samotné C, a proto je tedy nejstarším žijícím programovacím jazykem na světě. O tom také vypovídá jeho syntaxe, která není od C odvozena. Dovolím si malý příklad:

Public Sub Shift(ByVal param1 As String, ByRef abc)
        Dim i As Integer
        Dim j As Integer

        For i = 1 To rr - 1 Step 1
            For j = 0 To ss - 1 Step 1
                a(i - 1, j).Text = a(i, j).Text
                a(i - 1, j).ForeColor = a(i, j).ForeColor
                a(i - 1, j).BackColor = a(i, j).BackColor
            Next
        Next
End Sub

VB.NET má mnoho jiných syntaktických odlišností a jejich popsání by zabralo více než jeden článek, takže tuto část shrnu tím, že ve VB.NET se dá napsat cokoli stejně dobře jako v C#, vice versa. Jsou to jazyky víceméně se stejnými možnostmi.

Poslední jazyk, který zde zmíním je zároveň nejmocnějším a nejsložitějším svého druhu.
Je jím C++/CLI (kde CLI znamená Common Language Infrastructure).
Mnoho setkání začínajících programátorů s tímto jazykem skončilo a skončí tragicky, protože jeho složitost přesahuje složitost jakéhokoli jiného jazyka. Tato složitost má ale své opodstatnění.
Cílem vývojářů bylo skloubit jazykou neomezenost a sílu (jiní tomu říkají nebezpečnost) jazyka C++ s mocí skrývající se v .NET frameworku. Cesta to byla trnitá a vzniklo mnoho příšerných verzí tohoto jazyka, které byly na pohled děsivé a špatně čitlené, ale nakonec dospěla ke zdárnému cíli a vzniklo C++/CLI.

#using <mscorlib.dll>
using namespace System::Collections::Generic;
ref class referencetype
{
protected:
    String^ stringVar;
    array<int>^ intArr;
    List<double>^ doubleList;
public:
    referencetype(String^ str, int* pointer, int number)
    {
        doubleList = gcnew List<double>();
        System::Console::WriteLine(str->Trim() + number);
    }
};

Milovníci ukazatelů a adres jistě ocení další referenční typ, bez kterého se navíc nedá obejít. Je to ‘^’ stříška, aneb řízený ukazatel, aneb handle, který dělá to samé jako nativní ukazatel, akorát na řízené haldě a jeho adresu nelze změnit, jelikož je dynamická. K objektům (respektive k jejich vnitřnostem), k nimž vlastníme handle se dostaneme operátorem nepřímého přístupu, znamým již z C++… je jím šipka „->“. Existuje zde také řízený odkaz, který má (ve jménu přehlednosti) značku procenta „%“ :-). Mezi jednotlivými obory názvů (to je správný překlad slova namespace) se pohybuje operátorem dvojdvojtečka „::“ :-). Ano, to je přesně jeden z důvodů vysoké úmrtnosti. Pokud ale nezemřete, po chvíli v tomto systému spatříte krásu… a pro krásu a moc tohoto jazyka budete ztraceni, stejně jako já, jeho zastánce a uživatel.

Vyberte si, který se vám líbí. Ať to bude jakýkoli, chybu neuděláte.