(2612R027) Inteligentní systémy (bakalářský)

,

jme se ho hrůza, zbělají mu vlasy a propadne v hlubokou úzkost. Posléze, pohled zabořen hluboko do země, se dostaví na studijní oddělení, kde se v útulném křesle schoulí do fetální pozice a počká, až na něj přijde řada. A potom bude plakat. Dojdou-li slzy, marně bude plakat krev, prose studijní referentku o změnu oboru. V posledním tažení roztřesenou rukou podepíše přihlášku na VŠE a úpadne ve spánek. Ale ani tam nenalazne klid. Ve snech se mu budou zjevovat hradla NAND, budou ožívat a bodat do něj svými znegovanými výstupy.

Tak dramaticky to samozřejmě neprobíhá, ale podstata je táž. Na Inteligentní systémy se zpravidla dobrovolně hlásí minimum lidí, jelikož pověsti hovoří cosi o nepoměrně vyšší obtížnosti vzhledem k ostatním oborům (zejména k 6209R021 Účetnictví a byrokracie – též obor STM).

Já jsem tento obor zvolil dobrovolně, protože mám rád matematiku, fyziku a programování (i jiného stylu než objektového – například funkcionální a logické – jazyky jako Lisp, Prolog a Haskell, Lambda kalkulus). Zajímá mě umělá inteligence, což je jedna ze dvou specialisací, které si můžeme zvolit. Těším se na následující semestry :).

Moc spolužáků mít, pravda, nebudu. Jenom 42, z nichž hodně jich tam není dobrovolně (všechny ostatní obory totiž byly naplněny k prasknutí). Ve výsledku ale vcelku nezáleží na tom, jaký obor jsem si vybral, protože povinné oborové předměty jsou v každém semestru pouze dva a v posledním sesmestru dokonce žádný. Zbytek tvoří společné programové předměty (kterých je nejvíce), volitelné oborové předměty a volitelné předměty.

Legrační je, že ze svých budoucích oborových kolegů znám pouze jediného člověka… smonťáka (a ještě je to moje vina). Co jsem se tak ptal a co se ptal smonťák, nikde žádnéj ISák :).

Azimut mého ubírání se myšlenkami může být různý. Po dni plném matematiky mě občas napadne paradox, který mám neodolatelné nutkání řešit, a tak zbaven jakýchkoli psacích potřeb využívám kapacity krátkodobé paměti a řeším a řeším. Pak většinou usnu a ráno vím jen to, že mě cosi napadlo.

Po dni, který byl relativně všední, mě napadá ledacos. Například dnes po půlnoci jsem přemýtal nad následující situací: Mám 5 smyslů – zrak, sluch, hmat, čich, chuť. O jeden z nich musím přijít, ale mohu si vybrat. Mám vybrat zrak a přijít o pohled na rozkvetlé akáty? Mám vybrat sluch a přijít o burácení letních bouří? Mám vybrat hmat a nikdy již nepocítit bolest ni její protiklad? Mám přijít o čich a prakticky se tak zříci emocí?

Ano, zbavil bych se chuti. K ničemu ji nepotřebuji. Někdo z vás by jistě uvažovat o čichu, jenže netuší, že čich je vývojově nejstarší smysl a bez něj bychom přišli nejen o možnost pocítit rozkvetlé akáty. Leží totiž v nejhlubším podkorovém centru mozku, v centrálním mozku, a je přímo napojen na limbický systém, což je, laicky řečeno, přesně ta věc, díky níž pociťujeme emoce. Když se k nějaké vzpomínce váže čichová stopa, je prakticky nezapomenutelná, protože čichové stopy jsou paměťově nejsilnější. Často se stává, že ze vzpomínky vyprchá obraz, vyprchá sluch a zůstane jenom čich. Potom ponáhle ucítíte vůni, kterou jste cítili kdysi dávno, a ta vám vžene do očí slzy štěstí, aniž byste věděli proč.

Čich je také důležitý pro sociální, zejména partnerský život. Aniž si to uvědomujete, produkujete a přijímáte lidskou obdobu feromonů a na základě těch jednáte. Člověk, který si myslí, že je v každé situaci sám sebou (ve shodě se svým superegem), se mýlí, neboť každý je otrokem svých emocí. Pokud tedy pocítíte „feromon“, který jakési hluboce podkorové centrum ve vašem mozku vyhodnotí jako velmi „vonný“, začnete okamžitě objekt považovat za svým způsobem atraktivní a podlehnete endorfinům, které jsou následně vyplaveny. Ač se člověk nepovažuje za zvíře, je jím stále.

Co kdybychom ale museli vybrat dva smysly, kterých se zbavit? Chuť a hmat?
A co kdybychom museli vybrat jeden smysl, který by nám zůstal. Zrak?

Onehdá jsem sedával v zadní lavici obklopen dvěma holkami, které obecně platily za nejatraktivnější v širém okolí patra. Nalevo M. a napravo A. Nevím, jak jsem to tehdy dokázal, ale jako k jedinému klukovi se ke mně tehdy aktivně měly — hrály se mnou piškvorky o hodinách, kooperativně se mnou zlobily nebo se se mnou jen tak pošťuchovaly. A. byla brunetka a představovala divoký a drsný typ ženy (rysy měla ne nepodobné Angelině Jolie), zatímco M. byla blondýna jemnější štíhlé postavy (odpovídající například Meg Ryan). Obě byly inteligentní, ale každá po svém, takže spolu občas nevycházely. V té době, jak jsem se již zmiňoval, jsem prožíval latentní období, takže jsem je bral pouze jako kamarádky (i když jsem již tehdy byl nepatrně pyšný na skutečnost, že se kamarádí zrovna se mnou).

Následující prázdniny se roznesla novina, že jak A., tak M. již nebudou dále studovat na naší škole. Zprávu jsem přijal s malou lítostí, která prakticky odešla s dalším ušlápnutým výfukem (žigulíky od nás tehdy hodně trpěly). A. přestupovala na Sportovní gymnázium (což jsem nechápal — „tělák“ jsem nesnášel už tehdy), zatímco M. se stěhovala úplně pryč z města. Ještě někdy šest let zpátky jsem si pamatoval i jméno vesnice, kam se odstěhovala.

Svědkem jejího odjezdu jsem se stal úplně náhodně. Procházel jsem se zrovna s kamarádem kolem místa jejího bydliště (tuto skutečnost nevěda) a ponáhle jsem spatřil plně naložené auto, jak pomalu couvá z parkovacího místa. Obrácena čelem k zadnímu sklu nás z auta smutně pozorovala M. Zastavil jsem se, ona se pousmála a zamávala. To byl poslední okamžik, kdy jsem M. viděl. Zároveň to byl také okamžik, kdy jsem z latentního stádia vystoupil, protože tenkrát mi to bylo opravdu líto. Ušlapování výfuků pro mě od té doby ztratilo své osobité kouzlo.

Od konce latentního období totiž začíná v hodnotícím systému mužů převažovat složka animální nad složkou duševní. V deseti letech malý kluk naprosto nebere na zřetel skutečnost, že před ním stojí ideální sexuální archetyp ženy jeho věku a doby. Jeho zajímá pouze, jestli se k němu hodí jako kamarádka. Právě toto hledisko po latentní fázi vývoje mizí a neobjeví se doby, než se mladík stane mužem, ale to je trochu mimo téma.

A. a M. jsem od té doby už nikdy neviděl. Uplynulo mnoho let a kde se vzal, tu se vzal, Facebook. Jedněmi nenáviděná, druhými (včetně mě) milovaná téměř-instituce, které během několika měsíců podlehly celé čechy (kromě velmi alternativních lidí, kteří jsou pyšní na to, že tak neučinili a nikdy neučiní) a já jsem postupně objevoval všechny své staré kamarády a kamarádky ze základní školy. Ten byl v lapáku, ten jede v tvrdých drogách, ten jezdí rallye, ta je profesionální modelka, ta je prodavačka a tak dále. Zarazila mě především skutečnost, jak moc se někteří změnili a jak vůbec se nezměnili jiní. Některé holky, které onehdá nebyly příliš atraktivní, zkrásněly a některé si svoji dřívější atraktivitu zachovaly. Naopak z některých holek, které kdysi bývaly na vrcholu své slávy se staly naprosto tuctové tváře.

Narazil jsem i na A. Žel Bohu. Patří totiž do poslední jmenované skupiny. A. měla kdysi všechno, po čem holka mohla toužit. Potom ale přišel okamžik (a byl to osud), od kterého šlo všechno z kopce. Nevěřil jsem vlastním očím (oh my God patří k mým nejčastějším výrazům, které pronáším, když bloudím Facebookem). Ztratila krásu a svoji ranou inteligenci nerozvíjela. Holka, o kterou by se kdysi dávno každý kluk porval se změnila v pravý opak toho, co představovala.

Taková změna mě rozhodně netěší. Těší mě ale naprosto stejná změna, která se udála holkám, které tehdy byly na svoji krásu pyšné (což A. ani M. nebyly), které se odmítaly stýkat s běžnou společností a byly sociálně vždy o krok napřed. Takové holky jsou teď prodavačky, některé už jsou vdané (za spolužáky, kteří kdysi patřívali k podobné partě a nyní jsou z nich dělníci), některé mají dokonce dítě. Svůj pád si možná uvědomují a možná ne (viz oblíbená výmluva typu „odlišná životní volba“), i přesto mám radost, protože představují učebnicové příklady jednoho krásného přísloví.

M. už jsem ani nehledal. Určitě Facebook také má, ale já už se raději nebudu pokoušet oživovat minulost. Proč taky, že?

These times, our nation is doomed more than ever before, due to the european union and the lisbon treaty, so I can’t fucking understand, what are youse assholes celebrating. Pissing on our ancestors graves would be more appropriate for this situation.

Knights of mt. Blaník, where are ye…
There’s almost nothing left of Czech Republic, so where the fuck are ye!

I ignore purpose of so many things. I’m so ignorant.

The reason, I’m writing about handles, is that, it’s friday night again. And when it’s friday night, I’m all alone. Not really alone… there’s always my old friend, who makes me write this bullcrap, but… you know… she’s not kinda verbose :). Do you know her? Well, I’ll give a puzzle:

She has a beautiful shape. But no woman wants such shape.
She has a beautiful colour. But no woman wants such one.
She has beautiful taste. But no woman wants to taste like it.
Despite she kisses so bitter, her kisses can disarm my kind so fast.

I want to reach out and touch the flame.

My english teacher admired me, last lesson. She wrote „excellent“ under my translation and claimed me to be one of two people in the whole STM group, who are actually able to construct all kinds of questions without a single mistake. But dude, I really suck at UNIX bash scripting. I got 5,5 of 10 points in the last test and the one we took today is going to be a disaster. I’m a skilled programmer, but this is a real shit. UNIX itselft is one big unworthy shit and it should be banned. All UNIX servers should be replaced by IIS and all UNIX users should be shot, damned. Fuck sake.

I really enjoy Math, queen of the sciences. She’s wonderful.
She can help you understand the world without leaving a single sheet of paper.
And I think Math is a very close relative to the Philosophy.

But it’s still nothing compared to the Irish language.
When I pronounce an Irish word… God, there’s nothing I can compare it to.
Maybe something like pronouncing english word in strict RP :)!!!

Yeah, something like letting uisce beatha surround your toungue, frail your lips, frail your look, frail your mind, frail your heart.

Slán go fóill,
sincerely plastered and sincerely yours,
Michael

Download: RAR

Co taková věc dokáže?

V prvé řadě si zahrajete Texas Hold’em proti jednomu počítači. Vzhledem k tomu, že počítač jako umělá inteligence je reprezentován objektem (všechno je reprezentováno objektem), dalo by se jich implementovat víc, ale ne v textovém režimu. Už pro řízení hry mano a mano je zapotřebí ukrutná smyčka smrti o tisících vnořených podsmyček a miliónu příznaků. Dokončit takovou smyčku bylo na celé hře nejtěžší, proto se brzy naučím pracovat se Swingem a celá hra bude event-handled. Až potom bude možno hrát proti n počítačům.

Když už jsme u umělé inteligence, ta moje je velmi rovnocenný soupeř. Potom, co jsem ji naposledy vylepšil už nejsem schopen vyhrát během chvilky. Vlastně se mi to během testování nikdy nepovedlo. Chce to hodně času… počítač vás rozhodně nenechá vyhrát jen tak.
UI je založena na pseudonáhodě – čili podle poměrů určitých konstant a náhodných čísel se například rozhoduje, jestli si v tomto kole zablafuje nebo jestli raisne sázku.

Co se týče pravidel, nejsou implementovány Blindy (což pro jednoho protivníka smysl nemá) a není implementován All In. All In by znamenal zvětšení smyčky smrti minimálně o polovinu (přidání úplně nového herního stavu, kdy jsou karty protivníka na stole), takže snad až někdy v grafické verzi, kterou chystám na příští semestr, společně se síťovou hrou několika hráčů.

Dále můžete nastavit některé ty opšns, vyhodnotit libovolnou kombinaci nebo se podívat na Pokerové kombinace společně s pravděpodobností a matematickým vyjádřením kombinačními čísly.

Kdyby někdo našel bug, do komentářů, prosím :).

Pozn.: Aktuální verze kódu má přibližně 3500 řádků. Je od nás požadováno 250.

Dovolte, abych vás ušetřil námahy a odpověděl za vás na několik otázek, které si právě teď pokládáte. Já vím, co jsem napsal; ale tohle je něco jiného; prostě jiného; tím křížkem vpravo nahoře.

Zjistil jsem, že se nedokážu projevovat pouze za pomoci facebooku a občasného dialogu s hlasatelem večerních zpráv. Za diskutování pod zprávami jsem již několikrát dostal ban a svůj názor si pouze myslet mě neuspokojuje. Statusy na facebooku nabývaly na velikosti a dospěly do fáze, kdy již nabývat na velikosti nemohly, a tak se ve mně hromadily a hromadily. Když se v člověku hromadí příliš mnoho veřejně nevyřčených názorů, může dostat minimálně žaludeční vředy, maximálně svěrací kazajku, a proto nastal čas upustit kohoutek… i když voda poteče rovnou do septiku a nikdo se s ní neosvěží.

Blog, který jsem si vedl velmi dlouho, je již definitivně smazán, leč existuje PDF dokument, který obsahuje všechny články a komentáře přehledně seřazeny do kapitol. Pokud byste si ho chtěli stáhnout, vytisknout a polepit si s ním stěny vašeho oblíbeného pokoje, pak je k dispozici zde. K jakémukoli jinému účelu k dispozici není.

Tyto stránky nejsou blogem. Označení blog se mi nelíbí a místo něj dávam přednost poněkud kompaktnějšímu označení, totiž žádnému. Vpodstatě to zde funguje stejně jako na blogu – články přibývají, komentáře jsou dovoleny a často jsou jedinou motivací k dalšímu psaní (takže vás prosím, pište komentáře, i když vám je budu neustále mazat), RSS zdroj je připraven vám denně servírovat čerstvý stuff z oblastí, které znáte ze zpráv a z oblastí, které vám byly dosud cizí a pravděpodobně stále budou.

Pro ty, kteří jsou selektivně barvoslepí a vidí černou jako bílou a nějakým způsobem tuto větu přečetli, se představím, jsem Michael Flannery.