Motivační prolog. Ve formátech TeXu nalézám tak trochu analogii s životem. Kdo by se dnes zajímal o to, jak se dělá například chleba, a pokusil se na základě toho vytvořit takový recept, jehož výsledkem by byl chleba, který by nejlépe vyhovoval jeho osobním potřebám jak chuťově, tak rozměrově? Moc lidí ne. Ve dnešní době zabírá snaha o precisnost zkrátka příliš mnoho času na to, aby se vyplatila, a tak lidé raději vytočí číslo a nechají si dovézt normalizovaný nakrájený chleba v igelitovém obalu. Takový chleba je ale mnohdy zatuchlý, je na něm moc kmínu a chutná jako mazlavý válečný komisárek.

Stejně je to s Plainem a LaTeXem. Proč by se lidé složitě a dlouho učili, jak docílit takové a takové sazby za pomoci Plainu a primitivů TeXu, když mohou jednoduše použít jakési záhadné LaTeXové makro \magic{make stuff work}, aby docílili přibližně toho, co chtěli? Pro běžného uživatele, který nemá čas, náladu ani předpoklady stát se nadšeným sazečem, TeXovým wizardem, skutečně nemá smysl používat Plain. Takových uživatelů je většina – bez LaTeXu by v současné době o TeXu nebylo pomalu ani vidu ani slechu.

JENŽE. Začnete-li s plainem, budete-li se s ním den co den prát, naučíte se kromě výroby prvotřídího pečiva i obsluhovat pec, sklízet a mlátit pšenici… naučíte se pracovat s těmi nejzákladnějšími nástroji sazby v TeXu, proniknete do zákulisí formátů fontů, komunikace jednotlivých součástí celého procesu sazby. Pokud si zkušenostmi osvojíte tyto základy, budete potom schopni vytvořit si svůj vlastní formát, který bude sedět na míru přesně vašim potřebám… a třeba se jednou stane tak slavným jako je LaTeX.

A nyní k věci.

Je tomu teprve krátký čas, co jsem objevil Střešovickou písmolijnu (Storm type foundry). Něco tak přelomového jsem objevil naposledy v době, kdy jsem do vyhledávače poprvé zadal „TeX“. Stormtype produkuje neuvěřitelně kvalitní a neobyčejně nádherné znakové sady obsahující správné české akcenty, a to není jediná věc, která mě na Stormtype tak zaujala. Zaujal mě především vztah majitele písmolijny k historii a elegantní způsob, jakým se z ní přesunuje do současnosti a zase zpět. Prolíná moderní technologii s velmi starými aspekty písma a tím je oživuje… přivádí zpět k existenci. Za to mu patří veškerý můj obdiv. Pro příklad uvedu odkaz na vzorník písma Baskerville 10 Pro. Toto písmo obsahuje rozšířenou kolekci ligatur. Obsahuje nejen dnes (nelze říct běžně) používané ligatury jako fi, fl a ffl, ale také „discretionary ligatures“ sp, st, ct, Th a Ti, a další již zcela vzácné ligatury.

Což je výborné! Přivádět téměř zapomenuté a hodnotné části historie zpět do současnosti, kterou zpevní svojí kvalitou. S tím ale TeX nepočítal. Ani csTeX, ani LaTeX. Všechny varianty totiž využívají původní Knuthův osmibitový formát písma – TeX font metrics ve spojení s formátem Adobe Type1. Tento formát sice dokáže za jistých okolností pojmout „nadupanou“ znakovou sadu (jako třeba onen Baskerville 10), jak ukázal RNDr. Petr Olšák, ale již nedokáže efektivně využít všechny její možnosti (například plynulé přepínání alternativních znaků a znakových sad, vypínání a zapínání historických a vzácných ligatur).

Na efektivní využití profesionálních znakových sad je doslova dělaný formát Microsoft (Adobe) OpenType. Je samozřejmě plně unicodový, a navíc obsahuje „OpenType Features“, což jsou právě ony „přepínače“, o kterých jsem se zmiňoval v minulém odstavci.

K čemu to ale je, když TeX pracuje s TFM a T1, a implementovat podporu pro Opentype Features by znamenalo úpravu zdrojových kódů? Podobnou otázku si před lety položil [jméno:)] a vytvořil k ní svoji vlastní odpověď – XeTeX [zýtech]. TeX s předefinovaným primitivem \font (a množstvím dalších věcí), který umí pracovat s formátem (původně) AAT (Apple Advanced Typography) a OpenType. Pro mě je důležité, že umí pracovat s OpenType features, a že celý formát Plain je v něm beze ztráty zachován.

Přechod na znakové sady ze Střešovic tedy bude nádherně plynulý.

Včera večer jsem bádal nad tím, jak vytvořit makro TeXu, které by sázelo odstavec se zdobenou iniciálou přes několik řádků. Co se týče plainu, na internetu nemá smysl hledat nápovědy, postupy či dokonce příklady – nejsou tam. Každý, kdo dělá v plainu, je odkázán na The TeXbook, který je jediným úplným souvislým učebním materiálem k tomuto formátu (na rozdíl od LATeXu, ke kterému na internetu existuje mnoho uživatelského materiálu, jelikož LATeX není díky svým makrům ani zpoloviny tak náročný a tvárný jako plain). A tedy všechno, co v tomto článku uvidíte, je od začátku až do konce moje vlastní práce.

V dokumentu budeme používat přechodovou antikvu Century Schoolbook. Pro náš účel by se hodila spíše antikva dynamická (Palatino), ale Century se svým sklonem stínu více hodí ke znakové sadě čtvercových iniciál, kterou jsem vybral. Na následujícím obrázku vidíte, čeho chceme dosáhnout.

Nejdříve se musíme rozhodnout, jak bude náš dokument vypadat. Rozhodl jsem se pro stejné odsazení zleva a shora, trochu větší potom zprava. Kuželka základního písma bude 10 didotových bodů (dále jen dd) a \baselineskip (tedy vertikální vzdálenost baselines – myšlených linek, na které dosedají znaky) bude 1 cicero. Není to vzdálenost, na kterou jste běžně zvyklí z časopisů, technických dokumentů a mnohých knih. S takovou vzdáleností se pracuje v kvalitních vázaných knihách, protože se takový text příjemněji čte… je měkčí. Odstavce od sebe budou vzdáleny 20dd (\parskip) a odsazení první řádky odstavce bude dlouhé 10dd (\parindent).

\input eplain
\input csfonts
\chyph
\nopagenumbers
\tolerance=10000
\hfuzz 0.1dd
\vfuzz 0.1dd
\overfullrule 5dd
\delimitershortfall 5dd
\nulldelimiterspace 1.2dd
\scriptspace 0.5dd

% UŽITÉ ZNAKOVÉ SADY

\font\initial = yinitas at 44dd

\font\nreight = cs-qcsr at 8dd
\font\nrten = cs-qcsr at 10dd
\font\nrtwelve = cs-qcsr at 1cc
\font\nrfourteen = cs-qcsr at 14dd
\font\nrsixteen = cs-qcsr at 16dd
\font\nreighteen = cs-qcsr at 18dd
\font\nrtwenty = cs-qcsr at 20dd

\font\niten = cs-qcsri at 10dd

\font\nbtwelve = cs-qcsb at 12dd
\font\nbfourteen = cs-qcsb at 14dd

% ZAROVNÁNÍ DOKUMENTU

\topmargin=60dd
\bottommargin=20dd
\leftmargin=60dd
\rightmargin=95dd

\topskip25dd
\leftskip0dd
\rightskip0dd

\parindent=20dd
\parskip=10dd
\baselineskip=1cc

% NADPIS

\def\h#1{\noindent{\nrtwenty #1}\vskip10dd}

Vědomosti, které potřebujete k dobrému pochopení jsou na stranách 1-85 TeXbooku (zejména kapitol o boxech a o lepidlech). Já zde nastíním jenom základní princip.

Celá sazba v TeXu se skládá z tzv. boxů, což jsou kontajnery pro různé tisknutelné i netisknutelné objekty (znaky, obrázky, atp.). Boxů existují dva druhy – horizontální a vertikální. Horizontální boxy (\hbox) se skládají vedle sebe a vytvářejí tak řádky. Vertikální boxy (\vbox) se skládají pod sebe a vytvářejí tak odstavce. Do boxů můžete vkládat boxy, které obsahují boxy, které obsahují boxy atd. Vertikální box jedné řádky bude tedy obsahovat n hboxů se znaky. Podobně se obalí boxy m vboxů s řádkami a vznikne odstavec.

Boxy od sebe mohou být různě vzálené, příčemž tato vzdálenost musí být dynamická (musí existovat „dilatační spáry“) pro případ, že by TeX na některém místě potřeboval smrštit nebo rozthánout sazbu (například mezery mezi slovy na řádce, které udávají tzv. badness, čili koeficient estetické nedokonalosti, ale o tom až jindy). Takovému dynamickému spojení se říká lepidlo. Lepidlo může být taktéž horizontální (\hglue) nebo vertikální (\vglue). Lepidlo má tři parametry – základní vzdálenost, vzdálenost, na kterou se může maximálně smrštit a vzdálenost, na kterou se může maximálně roztáhnout.

Další makra, která budeme potřebovat jsou \raise (resp. \lower a \kern), které posunuje jeden box ve druhém nahoru (resp. dolu a horizontálně) a \parshape, které udává, jak bude následující odstavec vypadat. Makru \parshape je nutno zadat parametry následovně:

\parshape n i0 j0 i1 j1 ... in jn

, kde n je počet řádek, ik je odsazení k-té řádky od levého okraje stránky a jk je horizontální délka k-té řádky.

Makro \setboxn ukládá daný box do paměťového registru. Následně pak můžeme o boxu zjistit jeho výšku (\htn), šířku (\wdn), a nebo si jej můžeme nechat zobrazit (\showboxn).

Vyzbrojeni potřebným arsenálem maker se již můžeme pokusit sestavit makro, které bude sázet odstavce s iniciálami.

\def\hrefbox#1{
\setbox3=\hbox{\kern-\wd1\vbox{\noindent\hfil
}}}

\def\initboxpar#1{
\setbox0=\vbox{\noindent\parshape 5  0dd \wd3 0dd \wd3
0dd \wd3 0dd \wd3 -\wd1 420dd
#1
}}

\def\initboxinitial#1{
\setbox1=\hbox{\initial #1\hskip4dd}
}

\def\castpar#1{
\hbox{\lower\ht1\vbox{\hbox{\raise\ht0\vbox{
\hbox{\initial #1}}}}
\hglue1dd
\box0
}
}

\def\inl#1#2{
\initboxinitial{#1}
\hrefbox{#2}
\initboxpar{#2}
\castpar{#1}
\vskip-40dd
}

Naše makro se jmenuje \inl (jako initial). Bere si dva parametry (#1 a #2), následně volá makro \initboxinitial s parametrem #1, potom makro \hrefbox s parametrem #2, \initboxpar s parametrem #2, a nakonec makro \castpar s parametrem #1. Jak už asi tušíte, parametr #1 bude počáteční písmeno, které bude přeměněno na iniciálu, a parametr #2 bude zbytek odstavce.

Co dělá makro \initboxinitial? Vytvoří hbox s iniciálou uloží ji do paměti.

Co dělá makro \hrefbox? Vytváří referenční box, který měří na délku přesně jako šířka sazby ochuzená (pomocí \kern) o šířku aktuální iniciály (všechny iniciály nejsou stejně široké).

Co dělá makro \initboxpar? Pomocí \parshape vytvoří odstavcovou strukturu, kde první čtyři řádky nejsou odsazeny vůbec a jsou široké jako referenční box, a zbývající jsou „přesazeny“ přes levý okraj o šířku boxu s iniciálou. Vzniká tak malé okénko v levém horním rohu. Strukturu potom naplní textem předaným parametru a uloží ji do paměti ve vboxu.

Co dělá makro \castpar? V několika krocích vytvoří následující strukturu boxů a uloží jo do paměti.

Postupujeme-li od nejhlubší úrovně, nejdříve vytvoří hbox s iniciálou, který zabalí do vboxu a ten pak posune nahoru do o výšku boxu s odstavcem textu, který jsme připravili v prvním makru, a dostane se tak na úroveň, která je v obrázku popsána jako „1.“. Nyní bychom chtěli náš box posunout dolů o velikost boxu s iniciálou, který jsme si připravili ve druhém makru, ale to není možné udělat ihned, neboť jeden box může být posunut v jednom směru pouze jednou. Pomůžeme si malým trikem. Náš vbox zabalíme do hboxu (protože nelze vbox zabalit do vboxu) a ten ještě jednou zabalíme do vboxu, který potom jednoduše snížíme o úroveň boxu s iniciálou. Potom vyvoláme z paměti náš vbox s odstavcem a malým lepidlem jej spojíme s naším novým boxem, a protože řádky našeho boxu s odstavcem od páté přesahují vlevo, budou zasahovat do boxu s iniciálou a vytvoří tak dojem konsistentního obtékání. Vše zabalíme do hboxu, abychom vytvořili celek. Voila.

Tímto získáme makro, které vytvoří z obyčejného odstavce odstavec s iniciálou. Nezapomeňte, že pokud změníte font jak písma, tak iniciály, musíte upravit některá pevně daná čísla v makrech (například číslo specifikující od kolikátého řádku se bude „přesazovat“ doleva).

Přese všechny snahy rebelů… Luka Skywalkera, Hana Sola a princezny Leii, tu zřejmě bude pokračovat tyranie impéria.

Naše rychlé a dobře manévrovatelné X-wingy prostě nezmohly nic proti nekončícím hordám Tie fighterů.

Volil jsem dnes dopoledne SPO-Z. Jsem velice zklamaný jednak z toho, že se nedostali do parlamentu a druhak z toho, že pravděpodobně vznikne pravicová nebo středopravá koalice.

Ne všichni přicházející v tato místa četli Bibli, respektive ji dočetli až do konce. Přináším vám proto pasáže z její poslední kapitoly, které jsou podle mě atraktivní i pro čtenáře moderní a méně zkušené. Jedná se o úryvky z knihy Zjevení sv. Jana (anglicky Revelation of saint John). Pojednává o raném křesťanském proroku Janu, který byl odsouzen k vyhnanství na pustém ostrově. Tam se mu zjevuje anděl, který k němu byl poslán od Boha, ukazuje mu výjevy a přikazuje mu, aby sepsal co vidí a rozeslal své spisy představitelům církve po celém světě. To, co Jan viděl a napsal bylo veskrze čas interpretováno různě.

Ježíš ve formě Beránka bere do rukou knihu, neboť je jediný hoden.

A na pravici Sedícího na trůnu jsem viděl knihu popsanou zevnitř i zvenčí, zapečetěnou sedmi pečetěmi. A viděl jsem silného anděla, jak volá mocným hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečeti?“ A nikdo na nebi, na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít ani do ní nahlédnout. A tak jsem velmi plakal, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden otevřít a číst tu knihu nebo do ní nahlédnout. Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, aby tu knihu otevřel a rozlomil jejích sedm pečetí.“ A hle, spatřil jsem, jak uprostřed trůnu a těch čtyř bytostí a uprostřed těch starců stojí Beránek jako zabitý a má sedm rohů a sedm očí, což je sedm duchů Božích poslaných na celou zem. A přišel a vzal tu knihu z pravice Sedícího na trůnu. A jakmile vzal tu knihu, padly ty čtyři bytosti a těch čtyřiadvacet starců před Beránkem a každý měl loutnu a zlaté misky plné kadidel, což jsou modlitby svatých. A zpívali novou píseň: „Jsi hoden vzít tu knihu a otevřít její pečeti; neboť jsi byl zabit a vykoupil jsi nás Bohu svou krví z každého pokolení a jazyka, lidu i národa. A učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu a budeme kralovat nad zemí.“ A viděl jsem a slyšel hlas mnoha andělů okolo toho trůnu, těch bytostí a těch starců; a jejich počet byl desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců a volali mocným hlasem: „Hoden je ten zabitý Beránek přijmout moc a bohatství, moudrost a sílu, čest a slávu i chválu.“ Také všechno stvoření, které je na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel říkat: „Sedícímu na trůnu a Beránkovi chvála a čest, sláva i vláda na věky věků!“ A ty čtyři bytosti řekly: „Amen!“ A těch čtyřiadvacet starců padlo a klanělo se Živému na věky věků.

První pečeť zlomena. Vyjíždí první jezdec apokalypsy, jezdec na bílém koni, který ve svých rukou svírá luk.

Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první z těch pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil.

Druhá pečeť zlomena. Vyjíždí druhý jezdec apokalypsy, jezdec na rudém koni, který ve svých rukou svírá meč.

A když otevřel druhou pečeť, slyšel jsem druhou bytost říci: „Pojď a dívej se.“ A vyšel jiný kůň, ohnivě rudý. A tomu, kdo na něm seděl, bylo dáno, aby odňal mír ze země a aby se navzájem vraždili; a byl mu dán veliký meč.

Třetí pečeť zlomena. Vyjíždí druhý jezdec apokalypsy, jezdec na černém koni, který ve svých rukou svírá váhy.

A když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. A zprostředka těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: „Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár, avšak oleji a vínu neškoď!“

Čtvrtá pečeť zlomena. Vyjíždí poslední jezdec apokalypsy, jezdec na bílém koni, jehož jméno je Smrt a za ním jde peklo.

A když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti říci: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Peklo. A byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a šelmami země.

Šestá pečeť zlomena. Kdo může obstát?

A když otevřel šestou pečeť, hle, spatřil jsem, jak nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky. A nebe bylo odstraněno, jako když se zavírá kniha, a všechny hory i ostrovy se pohnuly ze svého místa. A králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní a každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. A říkali horám a skalám: „Padněte na nás a ukryjte nás před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka! Neboť přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo může obstát?“

Sedmá pečeť zlomena a sedmi andělům je dáno sedm polnic. Moře se obrací v krev.

Když pak otevřel sedmou pečeť, nastalo v nebi ticho asi na půl hodiny. A viděl jsem těch sedm andělů, kteří stojí před Boží tváří; a bylo jim dáno sedm polnic. Když zatroubil první anděl, nastalo krupobití a oheň smíšený s krví a bylo to svrženo na zem. Shořela třetina stromů a všechna zelená tráva byla spálena. Když zatroubil druhý anděl, jako by byla do moře vržena veliká ohnivě planoucí hora. Třetina moře se obrátila v krev a v tom moři zemřela třetina stvoření majících duši a třetina lodí byla zničena. Když zatroubil třetí anděl, spadla z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň a padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. A třetina vod se obrátila v pelyněk a mnoho lidí kvůli těm vodám zemřelo, neboť zhořkly. Když zatroubil čtvrtý anděl, byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, aby se jich třetina zatměla a třetina dne neměla světlo a podobně i noc.

Kobylky.

Když zatroubil pátý anděl, uviděl jsem hvězdu spadlou z nebe na zem. Byl jí dán klíč od bezedné propasti, a když tu bezednou propast otevřela, vystoupil z propasti dým jako dým z veliké pece a dýmem té propasti se zatmělo slunce i ovzduší. Z toho dýmu pak vyšly na zem kobylky, jimž byla dána moc – moc, jakou mají pozemští štíři. Bylo jim řečeno, aby neškodily trávě na zemi ani žádné zeleni ani žádnému stromu, jenom lidem, kteří nemají na čele Boží znamení. A bylo jim dáno, ne aby je zabíjely, ale aby je trýznily po pět měsíců. A jejich trýznění bylo jako trýznění od štíra, když bodne člověka. (V těch dnech budou lidé hledat smrt, ale nenaleznou ji; budou toužit umřít, ale smrt od nich uteče.) Vzhledem byly ty kobylky podobné koním připraveným k boji. Na jejich hlavách byly jakoby koruny podobné zlatu a jejich tváře byly jako tváře lidí. Měly vlasy jako vlasy žen a jejich zuby byly jako lví. Také měly pancíře jako pancíře ze železa a zvuk jejich křídel byl jako zvuk vozů, když množství koní běží do boje. Ocasy měly jako štíři a v těch ocasech byly ostny. A v jejich moci bylo ubližovat lidem po pět měsíců. A měly nad sebou krále, anděla propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a v řečtině má jméno Apollyon. První „běda“ pominulo; hle, potom přichází ještě dvoje další „běda“: Když zatroubil šestý anděl, uslyšel jsem jakýsi hlas ze čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Boží tváří, jak řekl šestému andělu, který měl polnici: „Rozvaž ty čtyři anděly, kteří jsou svázáni u veliké řeky Eufrat!“ A tak byli rozvázáni ti čtyři andělé, připravení na hodinu, den, měsíc a rok, aby pobili třetinu lidí. Počet jezdců jejich vojska byl dvě stě miliónů – zaslechl jsem totiž jejich počet. A tak jsem ve vidění spatřil koně a ty, kteří na nich seděli. Měli ohnivě rudé, hyacintově modré a sírově žluté pancíře. Hlavy těch koní byly jako hlavy lvů a z jejich tlam vycházel oheň, dým a síra. Těmito třemi ranami, ohněm, dýmem a sírou, které vycházely z jejich tlam, byla pobita třetina lidí. Neboť jejich moc je v jejich tlamách a ocasech. Jejich ocasy jsou totiž podobné hadům s hlavami, jimiž škodí. Ostatní lidé, kteří nebyli zabiti těmito ranami, však nečinili pokání ze skutků svých rukou, aby se přestali klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, z kamene i ze dřeva, které nemohou vidět ani slyšet ani chodit. Nečinili také pokání ze svých vražd ani ze svého čarodějnictví, ze svého smilstva, ani ze svých krádeží.

Dále přichází Antikrist a sjednocuje zbylé nevěřící proti těm, kteří se po vytržení (rapture – nanebevzetí všech věřících před začátkem apokalypsy) obrátili na víru. Přichází poslední bitva na planině Har Megiddo (od toho Armageddon – je to zkomolení) a síly nebes vítězí. Poražení jsou odsouzeni k věčnému utrpení v jezeru ohně.

Osobně nechápu lidi, kterým jejich poznámky hýří tisíci různými barvami, dvaceti způsoby podtržení, ukrutnými vykřičníky a pro míru užití žlutého zvýrazňovače, aby si člověk vzal svářečskou kuklu.

Pohled na takové poznámky mě irituje, neboť kromě čtení surového textu musím zpracovávat i barevné a kaligrafické schéma, které se podvědomě snažím pochopit. Pokud se v takových poznámkách rychle snažím něco najít, zabere mi to zpravidla velice dlouhou dobu, protože když obrátím stranu, první, co mě uhodí do očí, je psychedelická malba barvami, které neschroustá ani kopírka (víte, že barvy zvýrazňovačů se nedají namíchat z RGB? Proto se tak hojně vyskytují na stravenkách, vstupenkách a podobných cennostech), natož pak moje oči.

Další kus práce mi zabere vyšetřování struktury takových poznámek aneb jaký je rozdíl mezi větami podtrženými jednoduchou čarou, dvojitou čarou, vlnovkou, čárkovanou čarou, čerchovanou čarou atd. Některá slova mohou být dokonce v kroužku, se šipkou nebo s velmi impozantním vykřičníkem poblíž.

Takový dokument je (a mnohdy i nevhodně) optimalizován pro mozek jeho autora a pro ostatní je mnohdy nesrozumitelný. Já osobně nesnáším jakoukoli formu zvýrazňování v rukou psaném textu. Když na mě přijde slabá chvilka, podtrhnu občas nějaký nadpis nebo zvýrazním důležitou větu dvěma svislými čarami nalevo od ní. V naprosté většině případů ale „ozdobné“ zvýrazňování nepoužívám. Chci-li odlišit nadpis, změním font v závislosti na fontu, kterým píši odstavec. Pokud píši psacími písmeny, použiji na nadpis malá tiskací. Pokud existuje ještě jeden stupeň nadpisů, použiji na něj velká tiskací. Hojně pak využívám odsazování, odrážky (čtverčíkovou pomlčkou, nikoli kroužky, srdíčky či domečky) a různé druhy číslování. Nikdy ale nepoužiji více než jednu barvu.

V tištěném dokumentu se k podtrhávání neuchyluji už vůbec. Viděli jste někdy například v nějakém románu podtržený nadpis? Nebo ve skriptech? Vyskytují se málokdy a většinou jen kvůli uměleckému záměru. Fonty používám zásadně proporcionální patkové, a to jak na nadpisy, tak na odstavec, odlišené pouze tučností a velikostí. Kursivu také používám zřídkakdy.

Mene tekel, nejsem fanda zvýrazňovačů, fixek, barevných propisek, vlnovek, kroužků a vykřičníků.

V roce 0 obývalo planetu Zemi odhadem 200 miliónů lidí.
V roce 1000 to bylo asi 300 miliónů.
V roce 1750 už to byla odhadem miliarda.
Když jsem se narodil (1989), počet obyvatel se mezitím zpětinásobil.
Když jsem chodil na střední školu, učili jsme se číslo o miliardu vyšší.
A dnes již máme miliard 7.

Vlivní lidé si myslejí, že země je nekonečně velká a že se její zdroje nedají vyčerpat. Dá se vcelku jednoduše spočítat, za jak dlouho budou jednotlivé zdroje surovin vyčerpány s ohledem na tento šílený, více než exponenciální, nárůst populace. Výsledky jsou ale iracionální a nikdo se jimi nezabývá.

Vezmu-li v úvahu nárůst populace který se odehrál od konce renesance do současnosti a budu-li s ním dostatečně dlouho pokračovat, vyjde mi populace větší, než je čtvereční výměra obyvatelné části kontinentů. Sranda, co :)? Není to možné a pokud člověk nezmění svoji filosofii a postoj k rozvojovým zemím, příroda nevybíravě zakročí.

Proč k rozvojovým zemím? To je vcelku jednoduché. Obyvatelstvo rozvinutých zemí oproti obyvatelstvu rozvojových zemí totiž nevykazuje skoro žádný nárůst. Problém s odlišným poměrem začal někdy v roce 1900, čili musíme porovnat hodnoty doby předcházející tomuto roku s dobou současnou.

Po roce 1900 dochází k pádům církevních dogmat, uskutečňuje se deklarace lidských práv a vzniká takzvaná moderní demokracie a kapitalismus. Na post Boha je posazen i ten nejpodřadnější člověk z prostředka africké džungle, kde, zcela navyknut na pomoc z rovniutých zemí, se pouze množí. Ztráta tradičních pospolitostí v technicky zaostalejších kulturách afriky a jižní ameriky a jejich uveržení do kapitalistického světa vede k chudobě, která tam dříve nebyla a ve které se člověk nekontrolovatelně množí, podporován všemi možnými prostředky, hlavně, aby nebyl zmařen nuzný a krátký život, který by bez původního zásahu zvěnčí ani nebyl vytvořen a nebyl by nuzný a krátký.

Křívka tedy získává svou strmost a po úvaze, ke které musí dojít každý myslící tvor, zjistíme, že vede ke katastrofě. Pokud tento růst nebude zastaven změnou filosofie vládnoucích, obyvatelé těchto zemí zaplaví náš svět jako kobylky egypt a protože nejsou civilizovaní, zaniknou původní kultury, které existují už tisíce let.

Nastolená extremistická demokracie ničí lidské kultury naprosto otevřeně a podařilo se jí též přesvědčit velkou část lidí (díky podobným tempem snižující se průměrné inteligenci) o tom, že jedná správně. Průpovídky různých xichtů, jako je například ten topolánkův: „žijeme v nejlepším možném světe a kdo to nevidí je hlupák“ se dostávájí na titulní strany humanisticky ovlivněných plátků, zatímco pravda studovaných lidí se dá naleznout jen občas v krátkém sloupku na konci.

Zbývá tedy jen doufat v revoluci. V puč, lépe řečeno.
Poslední jistota je jistota v katastrofu, ke které svět spěje.

Existuje vlivný stát, který má obyvatelstvo s mentalitou, která extrémní demokracii neumí a nechce přijmout a jakýsi regulační člen stále funguje. Je to Rusko. V rusku zhoubná demokracie nikdy nenastala a nenastane. Je tedy nyní směrem, kterým by se měla Evropa uchýlit.

EDIT: Pinta Guinnessu je připravena k vyzvednutí. Až budu nabízet další, doufám, že se zapojí víc lidí :).

Kdo najde v následujícím obrázku chybu, má u mě zcela závazně pintu tý černý věci. Beru prvního komentátora a pak dle výběru :).

You’re probably not hearing those words from me for the last time.
I heard Glen saying it.

Only a nut can practise his english presentation for next week in a bathroom. I bet, next time, I’ll try it under water.

Takové psaní v angličtině ve skutečnosti odrazuje spoustu lidí od čtení. Někteří mě na to dokonce již stylově upozornili nad sklenkou Budvaru :). Ale co se dá dělat. Čeština zní moc určitě, moc popisně, a jiný jazyk už neumím. Možná céčko. A javu. No tak jo… zkusíme to v javě?

package fuck_sake
class Main
{
public static void main(string[] args)
{
String me=“";
scanner sc = new java.util.Scanner(System.in);
System.out.println(“Je to trochu lepší?“);
me = sc.nextLine();
}
}

Psát články v javě asi taky nebude čtenářsky a zároveň autorsky atraktivní. Počítadlo tu nemám a nikdy ho sem nedám. Vždycky jsem překvapen, co za člověka si něco odsud přečte a potom mi to někde nenápadně předhodí.

Jestli to čtete, poslal vám Kenneth úkol? Mně nic nedošlo a to jsem se díval i do spamu. Fuck sake.

, ale vzal jsem si do kolejní postele notebook, svou milenku, a ťukám na ní skromný noční text.

Všude kolem je tma.
Jen nepřirozené bělavé světlo displaye ozařuje malou část pokoje. Stěnu. Dveře. Postel. A tu nejmenší část pokoje – mě. Někdy mám pocit, že mezi mnou a okolím existuje průhledná bariéra, přese kterou se na mě lidé dívají, ale nikdy skrz ni neprojdou. Ani se jí nedotknou, prostě cítí, že tam je. Někdy se neudržím a člověka před ní stojícího vtáhnu dovnitř, ale většinou ne, protože mám pocit, že ho tím obtěžuji.

Je chyba ve mně nebo v lidech?
Dobrou noc.