Sedím takhle vedle posluchárny, ve které mám zrovna být a poslouchat jakéhosi trolla jak mi vykládá to, co jsem se učil v patnácti letech, napíchnutý na wifinu a došla mi poděbradka.
Co má člověk dělat ve chvíli, kdy mu došla poděbradka, pomineme-li fakt, že si ji vůbec neměl kupovat z důvodu sporné kvality tohoto nápoje? Předpokládáme-li, že onen člověk jsem já, měl by se radovat z toho, že ho dneska naučili der…. kam jde? Ta zrzavá slečna. Máme na oboru slečnové kvantum, které je rovno zhruba dvaceti. Z toho dvě jsou velmi nehodné, jedna agresivní a zbytek se ještě neodhalil. Stále čekám, … už jde zpátky…, že si ke mně na přednášce nějaká přisedne a zapřede se mnou velice přínosný rozhovor, avšak se tak stále nestalo. Potřebuji si totiž nutně popovídat s někým novým. A ten nový nemůže být muž (v tomto případě spíše hoch), protože v tomto oboru s nimi nenajdu společnou řeč, co se týče profesionální stránky, o těch ostatních nemluvě. Buď se jedná o geeka, nebo o čerstvé předškolňáče, nedávno odpojené od své kojné. Pakliže se ho na něco zeptám a on odpoví: „Tyvole, úplně nejvíc!“ Vím, že jsem skončil. Slečny se takto většinou nechovají, protože jsou i v tomto věku napřed.
Zpátky k původní otázce, co s tou poděbradkou. Náhodný element (průchod spolužačky) nijak nedokázal ovlivnit prázdnotu, která lahev naplňuje, pouze spotřeboval čas. Máme na úspěšné vyřešení problému zhruba půl hodiny. Po půl hodině si najdu místo v jedné z dolních řad (abych nebyl rušen panem „No tohle přesně jsem programoval!“ – jen počkejte, až zjistím, jak se jmenuje) a poslechnu si přednášku pana Olšáka o maticích. Pak pojedu na Strahov, půjčím Tounymu nabíječku a možná půjdu na jedno.
To se dostáváme k dennímu cyklu FEL Strahováka. Ten vypadá zatím asi takto:
1. Vstane v šest hodin a řekne si, že na UOS a ELI nemusí, protože to umí a jde spát.
2. Vstane v jedenáct hodin a připojí se na facebook.
3. Ve dvanáct hodin si udělá oběd, protože se mu nechce ven.
4. Ve dvanáct třicet zjistí, že má ještě hlad a udělá si snídani.
5. Do třinácti třiceti bloumá internetem.
6. Ve třináct třicet se obleče, jde si vyčistit zuby, zabalí laptop a jde na autobus.
7. Přijde do posluchárny, pustí laptop a bloumá po internetu.
8. Když vejde vyučující, podívá se kdo to je a buď zabalí laptop a pozorně poslouchá nebo hlavu opět skloní.
9. Tak pokračuje až do půl osmé, potom jde na zastávku, stoupne si na pátou část obrubníku tak, aby mu autobus otevřel dveře přímo před nosem.
10. Přijde domů, vybalí laptop a dělá to samé, co celý den.
11. K jedenácti se jde umýt a pak stráví u laptopu další půl hodinu zíráním, jak na facebooku přibývají posty.
12. Jde spát. Vstane a cyklus opakuje.
Toto byla prosím velmi odlehčená verze BASIC. Když má FEL Strahovák dívku, jako já (tedy ne v tom smyslu, že bych byl dívka… no, i když… ale čert to vem), pak tento základní program rozšiřuje o takové položky, které v praxi znamenají, že doopravdy žije. He has some life. Some life je něco, co polovina STM spolužáků postrádá.
Takové položky jsou například… konverzace, smích, fyzická aktivita – tenis, běhání, diskuse nad matematikou (velice oblíbená! bez legrace!), návštěvy kulturních zařízení, společná příprava jídla. Takové zázemí, které dělá i ze sebehorší situace příjemné zázemí. Když má FEL Strahovák dívku, je mu naprosto jedno, jestli pojede v pátek domů nebo ne, když s ním bude, protože domov, co má doma, je podmnožina domova, který cítí prostřednictívm jí.
Jak se tak dívám, lahev poděbradky je stále prázdná. Má sice hezký nový design, ale stále je to jen obal. Úvaha nad denním rytmem problém nevyřešila. Co jiného se ještě dá dělat na lavičce před učebnou… hmm, let’s see…
Nic mě nenapadá. Inu, příště.
Do komentářů napište, jak byste řešili problém s prázdnou lahví.