Sazební obrazec 4:5 (v „praxi“)

Existuje několik různých způsobů, jak správně sestrojit sazební obrazec. Ve většině diplomových prací a mnoha skriptech je sestrojen nesprávně, někdy úplně v opačném (ne)smyslu. Jako příklad na hlavu postaveného sazebního obrazce mohu uvést skripta předmětu DMA. Zde existuje stejně malé vnější a dolní odsazení, přičemž vnitřní je nepoměrně větší a horní (alespoň opticky) také. Vnější a vnitřní okraje by měly být zkonstruovány tak, aby součet vnitřních okrajů přibližně odpovídal jednomu vnějšímu okraji, protože při rozložení knihy existují pouze tři okraje – levý, střední a pravý. Všechny by měly být přibližně stejně velké. V těchto skriptech je pravděpodobně smyslem ukrutného středního okraje vytvořit vazební offset (čili přidat tolik bílého místa, kolik ho při vazbě skripta bude zapuštěno, a tudíž nebude viditelno). Takovýto offset je ale zbytečně velký a měl by smysl pouze, kdyby byly stránky důsledkem vazby zapuštěny přes centimetr a půl hluboko. Běžný offset pro lepenou vazbu je asi 4mm (o které se ve výsledku sazební obracec posune směrem vně).

Dále zde máme miniaturní spodní okraj. Spodní okraj má být vždy ten největší. Jednak, aby nás ze čtení nebolela krční páteř, druhak, aby pro nás písmo mělo stejnou velikost a stále dobře se nám četlo, a do třetice, abychom mohli knihu držet a nezasahovali přitom prsty do textu. V neposlední řadě to také vypadá lépe, co do estetiky. Pokud nám jde o úsporu papíru, můžeme použít úsporný sazební obrazec (5:6, viz dále). Miniaturní vnější okraje pak způsobí, že si během čtení skripta ukroutíme hlavu (čemu ještě dodává to, že musíme přeskakovat obrovskou díru uprostřed knihy).

Takto tedy ne. Jak tedy?

Použít historií prověřený a opticky vyvážený sazební obrazec. Velmi pěkné pohyblivé ilustrace k různým druhům sazebních obrazců lze nalézt v jedné presentaci (od strany 5), kterou jsem nalzel na webu muni.

V současné době se nejčastěji používají obrazce v poměrech 3:4, 4:5 a 5:6 (postup sestrojení naleznete ve výše zmiňované presentaci). V šabloně pro bakalářskou práci používám obrazec v poměru 4:5, který jsem mírně zaokrouhlil tak, aby byly všechny jednotky vyjádřeny v násobcích didotova bodu (a mně se tudíž lépe vytvářel pevný řádkový rejstřík).

Sazební obrazec 4:5 (zrcadlo)

Hlavička stránky se vždy považuje za součást sazebního obrazce (některé sázecí programy ji automaticky vkládají do horního okraje). Pokud je zápatí dostatečně decentní, za součást obrazce jej nepovažujeme a umistujeme jej do dolního okraje.

Jak vypadá takové rozvržení při plném zaplnení strany textem můžete vidět na prvním obrázku v tomto článku.

Nejpreciznější sazba vyžaduje i pevný řádkový rejstřík, což je věc, kterou dnes nalezneme už jen u vybrané beletrie. Pevný řádkový rejstřík znamená, že na sebe prosívatají všechna účaří jednotlivých řádek textu (laicky řečeno se všechny řádky stoprocentně a bezchybně překrývají). Ve Wordu to nelze a ani v TeXu to není zcela triviální záležitost. V prvé řadě si musíte vzít kalkulačku a spočítat rozměry sazebního obrazce, resp. jeho výšku. Ta totiž musí být celočíselným násobkem vzáleností účaří (\baselineskip).

TeX je velice chytrý program, ale někdy je až moc chytrý. Snaží se narvat pružné mezery (glue) všude, kam to jde, a když se mu něco nezdá dostatečně esteticky správně, mezery natahuje a smršťuje. Co se týče horizontálních pružných mezer, bez těch bychom nebyli schopni správně vysázet jediný odstavec, ale ty vertikální? V našem případě bychom je raději neměli, protože s nimi nikdy nedokážeme pevného řádkového rejstříku docílit. Proč?

Pokud TeX vyhodnotí, že na sobě dvě řádky sedí až moc těsně (zasaují do sebe o \lineskiplimit), vloží mezi ně pružnou mezeru velikosti \lineskip. To se stane například, když máte relativně malý \baselineskip a do některého řádku vložíte vzorec obsahující odmocinu nebo itegrál (nebo obecně jakýkoliv znak, který je vyšší než vzdálenost účaří). To nechceme. Nastavíme tedy \lineskip=0dd.

Dále nám dělají problémy pružné mezery mezi odstavci (a tedy i mezi odstavci a nadpisy či jinými boxy). Zbavíme se jich podobným způsobem. Nastavíme \parskip=0dd.

Na začátku stránky, těsně za \voffset (Eplain: \topmargin) a těsně před začátkem prvního odstavce existuje další pružná mezera, která se používá k doladění. My ale máme všechno přesně vypočtené, takže žadné doladění nepotřeujeme, nastavíme tedy tuto mezeru na násobek \baselineskip, třeba \topskip=\baselineskip.

No a na konec TeXu řekneme příkazem \raggedbottom, aby všechny stránky vysázel v přesně takové velikosti, jaká je výška veškerého texu na stránce a nevkládal na konec stránky žádný dodatečný prostor.

Když jsou všechni tito „pomocníci“ vypnuti, musíte si již sami ohlídat, aby výška veškerého materiálu na stránce jiného než základního textu, byla násobkem \baselineskip. Například pokud je \baselineskip=12dd, potom správná cesta jak vysázet nadpis velikosti 22dd (nebo podobné) je takováto:

\vskip24dd\noindent{\twentytwo Nadpis\vskip12dd}\par

Jinak… jinak se stane něco strašného.

Moje milá se věru trochu bála o svůj život, když nebohé ovoce natáčela, ale naštěstí jsem se, navzdory mé špatné kondici, celkem trefoval, takže se vše obešlo bez krve.

Se šípy, které na videu můžete vidět, nestřílím obvykle. Tohle jsou dva odlehčené karbonové šípy s malým průměrem dříku a těžkým hrotem, které jsem si objednal na zkoušku. Jak vidíte, jeden z nich byl první, který penetroval dvojitou matraci, která mi zatím úspěšně slouží jako terčovnice.

Stejně je to s Plainem a LaTeXem. Proč by se lidé složitě a dlouho učili, jak docílit takové a takové sazby za pomoci Plainu a primitivů TeXu, když mohou jednoduše použít jakési záhadné LaTeXové makro \magic{make stuff work}, aby docílili přibližně toho, co chtěli? Pro běžného uživatele, který nemá čas, náladu ani předpoklady stát se nadšeným sazečem, TeXovým wizardem, skutečně nemá smysl používat Plain. Takových uživatelů je většina – bez LaTeXu by v současné době o TeXu nebylo pomalu ani vidu ani slechu.

JENŽE. Začnete-li s plainem, budete-li se s ním den co den prát, naučíte se kromě výroby prvotřídího pečiva i obsluhovat pec, sklízet a mlátit pšenici… naučíte se pracovat s těmi nejzákladnějšími nástroji sazby v TeXu, proniknete do zákulisí formátů fontů, komunikace jednotlivých součástí celého procesu sazby. Pokud si zkušenostmi osvojíte tyto základy, budete potom schopni vytvořit si svůj vlastní formát, který bude sedět na míru přesně vašim potřebám… a třeba se jednou stane tak slavným jako je LaTeX.

A nyní k věci.

Je tomu teprve krátký čas, co jsem objevil Střešovickou písmolijnu (Storm type foundry). Něco tak přelomového jsem objevil naposledy v době, kdy jsem do vyhledávače poprvé zadal „TeX“. Stormtype produkuje neuvěřitelně kvalitní a neobyčejně nádherné znakové sady obsahující správné české akcenty, a to není jediná věc, která mě na Stormtype tak zaujala. Zaujal mě především vztah majitele písmolijny k historii a elegantní způsob, jakým se z ní přesunuje do současnosti a zase zpět. Prolíná moderní technologii s velmi starými aspekty písma a tím je oživuje… přivádí zpět k existenci. Za to mu patří veškerý můj obdiv. Pro příklad uvedu odkaz na vzorník písma Baskerville 10 Pro. Toto písmo obsahuje rozšířenou kolekci ligatur. Obsahuje nejen dnes (nelze říct běžně) používané ligatury jako fi, fl a ffl, ale také „discretionary ligatures“ sp, st, ct, Th a Ti, a další již zcela vzácné ligatury.

Což je výborné! Přivádět téměř zapomenuté a hodnotné části historie zpět do současnosti, kterou zpevní svojí kvalitou. S tím ale TeX nepočítal. Ani csTeX, ani LaTeX. Všechny varianty totiž využívají původní Knuthův osmibitový formát písma – TeX font metrics ve spojení s formátem Adobe Type1. Tento formát sice dokáže za jistých okolností pojmout „nadupanou“ znakovou sadu (jako třeba onen Baskerville 10), jak ukázal RNDr. Petr Olšák, ale již nedokáže efektivně využít všechny její možnosti (například plynulé přepínání alternativních znaků a znakových sad, vypínání a zapínání historických a vzácných ligatur).

Na efektivní využití profesionálních znakových sad je doslova dělaný formát Microsoft (Adobe) OpenType. Je samozřejmě plně unicodový, a navíc obsahuje „OpenType Features“, což jsou právě ony „přepínače“, o kterých jsem se zmiňoval v minulém odstavci.

K čemu to ale je, když TeX pracuje s TFM a T1, a implementovat podporu pro Opentype Features by znamenalo úpravu zdrojových kódů? Podobnou otázku si před lety položil [jméno:)] a vytvořil k ní svoji vlastní odpověď – XeTeX [zýtech]. TeX s předefinovaným primitivem \font (a množstvím dalších věcí), který umí pracovat s formátem (původně) AAT (Apple Advanced Typography) a OpenType. Pro mě je důležité, že umí pracovat s OpenType features, a že celý formát Plain je v něm beze ztráty zachován.

Přechod na znakové sady ze Střešovic tedy bude nádherně plynulý.

V dokumentu budeme používat přechodovou antikvu Century Schoolbook. Pro náš účel by se hodila spíše antikva dynamická (Palatino), ale Century se svým sklonem stínu více hodí ke znakové sadě čtvercových iniciál, kterou jsem vybral. Na následujícím obrázku vidíte, čeho chceme dosáhnout.

Nejdříve se musíme rozhodnout, jak bude náš dokument vypadat. Rozhodl jsem se pro stejné odsazení zleva a shora, trochu větší potom zprava. Kuželka základního písma bude 10 didotových bodů (dále jen dd) a \baselineskip (tedy vertikální vzdálenost baselines – myšlených linek, na které dosedají znaky) bude 1 cicero. Není to vzdálenost, na kterou jste běžně zvyklí z časopisů, technických dokumentů a mnohých knih. S takovou vzdáleností se pracuje v kvalitních vázaných knihách, protože se takový text příjemněji čte… je měkčí. Odstavce od sebe budou vzdáleny 20dd (\parskip) a odsazení první řádky odstavce bude dlouhé 10dd (\parindent).

\input eplain
\input csfonts
\chyph
\nopagenumbers
\tolerance=10000
\hfuzz 0.1dd
\vfuzz 0.1dd
\overfullrule 5dd
\delimitershortfall 5dd
\nulldelimiterspace 1.2dd
\scriptspace 0.5dd

% UŽITÉ ZNAKOVÉ SADY

\font\initial = yinitas at 44dd

\font\nreight = cs-qcsr at 8dd
\font\nrten = cs-qcsr at 10dd
\font\nrtwelve = cs-qcsr at 1cc
\font\nrfourteen = cs-qcsr at 14dd
\font\nrsixteen = cs-qcsr at 16dd
\font\nreighteen = cs-qcsr at 18dd
\font\nrtwenty = cs-qcsr at 20dd

\font\niten = cs-qcsri at 10dd

\font\nbtwelve = cs-qcsb at 12dd
\font\nbfourteen = cs-qcsb at 14dd

% ZAROVNÁNÍ DOKUMENTU

\topmargin=60dd
\bottommargin=20dd
\leftmargin=60dd
\rightmargin=95dd

\topskip25dd
\leftskip0dd
\rightskip0dd

\parindent=20dd
\parskip=10dd
\baselineskip=1cc

% NADPIS

\def\h#1{\noindent{\nrtwenty #1}\vskip10dd}

Vědomosti, které potřebujete k dobrému pochopení jsou na stranách 1-85 TeXbooku (zejména kapitol o boxech a o lepidlech). Já zde nastíním jenom základní princip.

Celá sazba v TeXu se skládá z tzv. boxů, což jsou kontajnery pro různé tisknutelné i netisknutelné objekty (znaky, obrázky, atp.). Boxů existují dva druhy – horizontální a vertikální. Horizontální boxy (\hbox) se skládají vedle sebe a vytvářejí tak řádky. Vertikální boxy (\vbox) se skládají pod sebe a vytvářejí tak odstavce. Do boxů můžete vkládat boxy, které obsahují boxy, které obsahují boxy atd. Vertikální box jedné řádky bude tedy obsahovat n hboxů se znaky. Podobně se obalí boxy m vboxů s řádkami a vznikne odstavec.

Boxy od sebe mohou být různě vzálené, příčemž tato vzdálenost musí být dynamická (musí existovat „dilatační spáry“) pro případ, že by TeX na některém místě potřeboval smrštit nebo rozthánout sazbu (například mezery mezi slovy na řádce, které udávají tzv. badness, čili koeficient estetické nedokonalosti, ale o tom až jindy). Takovému dynamickému spojení se říká lepidlo. Lepidlo může být taktéž horizontální (\hglue) nebo vertikální (\vglue). Lepidlo má tři parametry – základní vzdálenost, vzdálenost, na kterou se může maximálně smrštit a vzdálenost, na kterou se může maximálně roztáhnout.

Další makra, která budeme potřebovat jsou \raise (resp. \lower a \kern), které posunuje jeden box ve druhém nahoru (resp. dolu a horizontálně) a \parshape, které udává, jak bude následující odstavec vypadat. Makru \parshape je nutno zadat parametry následovně:

\parshape n i0 j0 i1 j1 ... in jn

, kde n je počet řádek, ik je odsazení k-té řádky od levého okraje stránky a jk je horizontální délka k-té řádky.

Makro \setboxn ukládá daný box do paměťového registru. Následně pak můžeme o boxu zjistit jeho výšku (\htn), šířku (\wdn), a nebo si jej můžeme nechat zobrazit (\showboxn).

Vyzbrojeni potřebným arsenálem maker se již můžeme pokusit sestavit makro, které bude sázet odstavce s iniciálami.

\def\hrefbox#1{
\setbox3=\hbox{\kern-\wd1\vbox{\noindent\hfil
}}}

\def\initboxpar#1{
\setbox0=\vbox{\noindent\parshape 5  0dd \wd3 0dd \wd3
0dd \wd3 0dd \wd3 -\wd1 420dd
#1
}}

\def\initboxinitial#1{
\setbox1=\hbox{\initial #1\hskip4dd}
}

\def\castpar#1{
\hbox{\lower\ht1\vbox{\hbox{\raise\ht0\vbox{
\hbox{\initial #1}}}}
\hglue1dd
\box0
}
}

\def\inl#1#2{
\initboxinitial{#1}
\hrefbox{#2}
\initboxpar{#2}
\castpar{#1}
\vskip-40dd
}

Naše makro se jmenuje \inl (jako initial). Bere si dva parametry (#1 a #2), následně volá makro \initboxinitial s parametrem #1, potom makro \hrefbox s parametrem #2, \initboxpar s parametrem #2, a nakonec makro \castpar s parametrem #1. Jak už asi tušíte, parametr #1 bude počáteční písmeno, které bude přeměněno na iniciálu, a parametr #2 bude zbytek odstavce.

Co dělá makro \initboxinitial? Vytvoří hbox s iniciálou uloží ji do paměti.

Co dělá makro \hrefbox? Vytváří referenční box, který měří na délku přesně jako šířka sazby ochuzená (pomocí \kern) o šířku aktuální iniciály (všechny iniciály nejsou stejně široké).

Co dělá makro \initboxpar? Pomocí \parshape vytvoří odstavcovou strukturu, kde první čtyři řádky nejsou odsazeny vůbec a jsou široké jako referenční box, a zbývající jsou „přesazeny“ přes levý okraj o šířku boxu s iniciálou. Vzniká tak malé okénko v levém horním rohu. Strukturu potom naplní textem předaným parametru a uloží ji do paměti ve vboxu.

Co dělá makro \castpar? V několika krocích vytvoří následující strukturu boxů a uloží jo do paměti.

Postupujeme-li od nejhlubší úrovně, nejdříve vytvoří hbox s iniciálou, který zabalí do vboxu a ten pak posune nahoru do o výšku boxu s odstavcem textu, který jsme připravili v prvním makru, a dostane se tak na úroveň, která je v obrázku popsána jako „1.“. Nyní bychom chtěli náš box posunout dolů o velikost boxu s iniciálou, který jsme si připravili ve druhém makru, ale to není možné udělat ihned, neboť jeden box může být posunut v jednom směru pouze jednou. Pomůžeme si malým trikem. Náš vbox zabalíme do hboxu (protože nelze vbox zabalit do vboxu) a ten ještě jednou zabalíme do vboxu, který potom jednoduše snížíme o úroveň boxu s iniciálou. Potom vyvoláme z paměti náš vbox s odstavcem a malým lepidlem jej spojíme s naším novým boxem, a protože řádky našeho boxu s odstavcem od páté přesahují vlevo, budou zasahovat do boxu s iniciálou a vytvoří tak dojem konsistentního obtékání. Vše zabalíme do hboxu, abychom vytvořili celek. Voila.

Tímto získáme makro, které vytvoří z obyčejného odstavce odstavec s iniciálou. Nezapomeňte, že pokud změníte font jak písma, tak iniciály, musíte upravit některá pevně daná čísla v makrech (například číslo specifikující od kolikátého řádku se bude „přesazovat“ doleva).

Ze schodů se mi šlo těžce. Nerad jsem se loučil s místem, které mi bylo domovem a zároveň rodinou po celý akademický rok. Věděl jsem ale, že se sem vrátím ani ne za 3 měsíce, když si vydělám dostatek peněz, abych mohl i nadále provozovat na svém bankovním účtu inkaso Správě účelových zařízení, což mi trochu dodalo nálady a odebral jsem se na zastávku. Ani nevím, co pro mě přijelo za autobus, ale zkušeně jsem si sedl na stinnou stranu a vzpomínal na všechno, co se mi na Strahově tak líbilo.

Jednu z posledních nocí nás vzbudil ukrutný řev (pro změnu). My jsme bakaláááři… my jsme kurva bakaláááři… my jsme… KURVA!… bakaláři. Nebyla to atypická událost. Různé variace se vyskytovaly přibližně jednou do týdne a pokaždé byly o něčem jiném. Někdy se hádali rusové, někdy se vraceli opilci domů a křičeli po chodbách, že je jim jedno, jestli probudí celej blok… a někdy takové vokální projevy doprovázelo tříštení skla nebo nábytku. Ale mně to vůbec nevadilo… patří to k životu na koleji, a tak jsem se vždycky jenom pousmál a pokusil se chytit konec přerušeného snu.

Měli jsme tam také pár kolejních debilů. Jeden bydlel pravděpodobně ve čtvrtém patře a pokaždé, když vycházel schody, zakopával tak, aby mu co nejvíc pískaly boty. Často jsem se ho snažil dopadnout, ale pokaždé, když jsem vyběhl z pokoje, byl už na schody daleko. Druhý debil pravidelně každý večer chodil po chodbě a pískal na jazyk pravidělně přerušovaný tón. Prvních pár měsíců jsem si toho vůbec nevšímal. Sssssss ss ss ss ss ss. Sssssss ss ss ss ss ss. Pak mě to ale začalo štvát. Přesto jsem se nikdy neodvážil vylézt ze dveří a vrhnout na něj tento pohled:

Když se ale teď zamyslím, bylo jich tam víc. Určitě to byl každý, kdo si ohřál své páchnoucí jídlo a potom zavřel dvířka od mikrovlnky. Když jsem přišel do kuchyně a uviděl jsem zavřená dvířka, hlasitě jsem láteřil. „To jsou fakt debilové… řekni mi, jak může někdo zavírat dvířka od mikrovlnky“… Lucka v pozdější fázi začala moje neustálé opakování téže připomínky ironizovat. Naprosto stejně, jako třeba moje pravidelné připomínky na hlavním nádraží. „To jsou fakt debilové ty pražáci… maj’ tady metrový převýšení a oni tu musí udělat pomalej rovnej eskalátor… a kvůli tomu se tu teď tvoří ty debilní davy. Kdyby tam prostě dali normální shody, všechno by bylo fajn.“ Nebo také: „Jak může někdo používat debilní kurf na kolečkách, to je tak nedůstojný…“

Kuchyňky na Strahově jsou vůbec zajímavá věc. Na našem patře existuje takzvaná „zapovězená plotýnka“. Tuhle plotýnku, když někdo zapne, začne se v ní pálit něco nepopsatelně příšerného a celým blokem se rozline zápach spálených nehtů a vlasů, který tam vydrží ještě minimálně dvanáct hodin.

Další skvělou věcí na našem bloku jsou záchody a sprchy. Na Strahově žije společnost bojující za rovnoprávnost žen, takže veškerá sociální zařízení jsou společná pro obě pohlaví. Ze začátku je to člověku blbé, když jde na záchod a z jeho oblíbené kabinky vyleze sousedka, ale dá se na to zvyknout.

Jednou jsem se šel takhle sprchovat, vejdu do sprch a tam si čistila zuby nějaká holka. Trochu jsem se zarazil a ona se, neustále pohybujíc svým kartáčkem zleva doprava, otočila, oči upřené na mě. Tak jsem na ni taky chvíli civěl a pak jsem si opatrně došel odložit kartáček a hřeben na umyvadlo. Pořád civěla. Nedělala to nějak skrytě… prostě se otočila celým tělem proti mě a civěla na mě, kam jsem se pohnul. Inu, což. Vešel jsem do sprchy a její stále pokračující zírání jsem přerušil známým zeleným závěsem (který někdy funguje spíše jako vlajka). Asi ještě nevěděla, jak se věci mají.

Sprchy jsou relativně kvalitní, až na úplně všechno. Někdy neteče studená voda, jindy narazíte na ucpanou hadici. Někdy zjistíte, že jste si stoupli do sprchy, do které ústí společný výtok okolních dvou a někdy se ve vás musí probudit skrytá švadlena (závěsy). Někdy se jdete sprchovat pozdě a sprchy jsou plné vietnamek a číňanek, které se bojí sprchovat večer a máte strach, že po vás začnou házet suši nebo tak něco (fuj, to byl pěkně xenofobní výrok).

Často je po chodbě cítit ukrutnej skaňour, kterého si sousedé pravděpodobně pěstují v nevyužitých a nevyužitelných péřácích (pražsky – peřiňácích). Zákaz kouření nikdo nerespektuje. Na zadním schodišti je tradiční otevřená kuřárna s improvisovanými popelníky.

Další neocenitelnou vlastností Strahova je jeho noční život. Za teplých dnů bývají venku organisovány chlastačky a grilovačky. Opilí studenti pobíhají po areálu, zvrací, močí a křičí. Hrají na kytaru, lezou po stromech a pijí a pijí a pijí. Když je zima, pijí v hospodách, kterých je po celém areálu požehnaně. Moment, zkusím to spočítat… … mám jich sedm. Každá hospoda je jiného ražení… některá vsází na spořádanost a noblesu (8), jiná na výbornou pajzlovou atmosféru (11). Každý student si vybere, a to i abstinent (i když tací studenti jsou na Strahově velmi vzácní a když už tam jsou, tak je někdo chová v teráriu) – na bloku 6 existuje čajovna, ve které, mj., pracuje Smonťák.

Co by indexem dohodil jsou rozlehlé zahrady kinských a petřínské zahrady, které poskytují plno prostoru pro romantické procházky při hvězdách nebo pití. Celý rok jsem si plánovat zahrady kinských zmapovat, ale neuspěl jsem. Pokaždé, když mě tam osud zavane, objevím něco nového. Málo kdo třeba ví, že je tam romantický rybníček a v něm kvanta mrtvých, nafouklých a plesnivých žab… nebo prolézací skály… nebo hradby.

Byl bych se upsal, kdybych vám měl povědět o všech krásách Strahova. Shrnu to jednoduše… pojďte na FEL. Kesy, pojď taky na FEL :).

Dělal jsem klon klasické hry „had“. Vývoj mne bavil, ale vůbec nebyl jednoduchý. Zprvu jsem se totiž pokoušel vytvořit vlastní algoritmus hledání nejkratší cesty přes ohodnocený graf, ale zoufale jsem neuspěl. Následně jsem se pokusil adaptovat do Javy pseudokód, kterým byl popsán relativně rychlý algoritmus A* (A star), což se mi po relativně dlouhé době (2 dny) podařilo. Po celou dobu vývoje jsem si zaznamenával postup, takže si můžete přečíst „vývojový deník“ :).

Hotová, zabugovaná a finální verse: Serpent Reborn
Její úžasné zdrojové kódy: Serpent Reborn [src]
Určitě vás bude zajímat i Class Diagram (v Enterprise Architectu).

Celý projekt jsem po počátečních okamžicích s NetBeansem psal v Eclipsu, protože, buďme k sobě upřímní… NetBeans nestojí ani za tu zlámanou grešli.

Semestrálka z WMM

Narozdíl od mnoha mých spolužáků webu neholduji a psaní semestrálky mě nebavilo. Nedělal jsem tak žádný projekt, který bych mohl komerčně využít, ale prosté osobní stránky (které mi ale vynesly hodnocení B).

Jsou k vidění v jejich konečné podobě na: test.mf4.cz

Jak se blíží začátek žní, blíží se i konec zkouškového období druhého semestru a s takovou událostí je vždy spjato nějaké to závěrečné zhodnocení.

Tvorba Elektronické Dokumentace (TED) (hodnocení: A)

Pokud existuje něco jednodužšího než procházka akátovou alejí, pak je to TED. Předmět oddychový, nenáročný. Přednášky není nutno navštěvovat a na cvičení se člověk zpravidla těší. Buďto bude někdo presentovat svůj projekt a vy budete psát v anonymním hodnotícím systému něco o kočkách, nebo necháte paní Novou, ať povídá něco o Wordu, zatímco se budete snažit pokořit všechny levely v hadovi na Solarisu. Jako bonus se v předmětu naučíte i švihat ukazovátkem.

Programování v jazyce Java (PJV) (hodnocení: B)

Předmět se zaměřuje na framework Javy, a to je v podstatě všechno. Rozeberete si pár balíčků, pohrajete si s vlákny, s GUI a tím to končí. Na přednášce tohoto předmětu jsem strávil všehovšudy 10 minut a cvičení jsme neměli vůbec (pan M.V. s námi na cvičeních témata z PJV neprobíral, díky Bohu za to). V anketě jsem se o přednášejícím tohoto předmětu (pan M.B.) vyjádřil mírně kriticky, protože si myslím, že je předmět špatně veden (a jeho básnička je trapná).

Struktura a architektura počítačů (SAP) (hodnocení: A)

Tento předmět mě pod vedením pana Zděnka velmi bavil, a nutno říci, že je to právě jeho zásluhou. Přednášky vedl učebnicově, dokázal zaujmout, slušně se oblékal a jeho hlas neuspával. Každou věc dokázal podat tak zajímavě, že člověku utkvěla v paměti, ani nevěděl jak. Za zmínku stojí i výtečně zpracované slidy, které samy o sobě poslouží jako plnohodnotný učební materiál. Cvičení předmětu mi dávala velmi zabrat a musel jsem věnovat množství svého volného času čtyřem úlohám, které bylo nutno během semsetru splnit. Během semestru se také psaly dva testy, z nichž na druhý jsem se zcela vykašlal a nezískal tak A ze semestru. Nicméně relativně velký počet bodů ze semestru (41) a zkouškový test napsaný na 50 z 50 měly za výsledek 91 bodů a známku A. Mé díky patří také mému středoškolskému profesoru na mikroprocesorovku, panu Janoudovi (během testu jsem u jedné otázky vycházel čistě z toho, co si pamatuji od něj) a Lucce, která mě znovu naučila karnáfovky.

Objektové modelování (hodnocení: A)

Na tento předmět jsem se hodně těšil, protože tak nějak objektově jsem programoval již řadu let předtím. Nicméně jsem zjistil, že špatně. Špatně jsem se objektový přístup naučil z knihy o C++ a ze všech ostatních tištěných materiálů. V Čechách pravděpodobně neexistuje kniha, která by jej správně vysvětlovala (zvlášť ne Pecinovský – to je snůška žvástů, ze které se profesionální programátor pozvrací, pokročilého znechutí a začátečníka zmate) a o to více jsem oceňoval přednášky ing. P., tedy alespoň tu část, kdy nedělal kraviny a doopravdy přednášel. Skutečně mě obtěžovaly jeho soutěže ve stylu Chcete být milionářem a Riskuj. Stejně tak se mi příliš nezamlouvalo jeho chování při zkoušce a vůbec – organisace zkoušky jako takové. Pro běžného smrtelníka je zkouška z OMA něco jako očistec. 4 hodiny v kuse nepřetržitě psát kód z látky, která musí být zažitá, aby se dala správně pochopit a z látky, která vůbec nebyla náplní předmětu (například spojové seznamy nebo implementace kartézského součinu). Další věcí byla nejednoznačnost zadání. Když jsem si ho četl, napadalo mne hodně různých nesprávných řešení, která se mohla hodně lidem jevit jako alternativní. Sám jsem měl u pár příkladů vážný problém pochopit, co se po mně chce. Nakonec jsem ale stejně uspěl, dostal C a pokračoval na ústní zkoušce, kde jsem si známku vylepšil na A.

Anglický jazyk II (A2) (hodnocení: A)

Učila mne opět výborná paní doktorka Klímová, takže na hodiny jsem se těšil. Kupodivu (!) se probírala látka, o které jsem jaktěživ neslyšel, takže jsem se musel i trochu učit. Díky dobře napsaným testům a presentací za A+ jsem dělal závěrečnou zkoušku pouze ústní. Narozdíl od pana Píš*ho a pana Zdě*ka mi paní Klímová na konci zkoušky podala ruku.

Právní aspekty podnikání (PAP) (hodnocení: C)

Tento předmět mě nevýslovně nudil. Učení se na test bylo ještě horší. Právo a ekonomiku nesnáším a u učebních materiálů jsem nevydržel souvisle sedět ani čtvrt hodiny, aniž bych začal být podrážděný. Taky to tak dopadlo. Z testu jsem dostal za F a následně jsem šel na ústní, kde jsem si známku vylepšil na C (značnou zásluhou výborného pana Š.).

Web a multimédia (WMM) (hodnocení: B)

Web a vše, co je s ním spojené, nesnáším sice trochu méně než právo a ekonomiku, ale přece ho nesnáším. Nicméně jsem si vybral výborného cvičícího (pana Vlacha z firmy Seznam.cz), který vedl hodiny celkem zábavně a neměl na studenty přehnané požadavky (jako jmenovitě pan Bařinka). Písemky byly velmi jednoduché a semestrální práce byla hodnocena velmi příjemně… prostě si není na co stěžovat. Na přednášce jsem byl dvakrát… jednou jsem potřeboval psát semestrálku a jednou jsem si chtěl poslechnout čerstvě stažená alba Eluveitie.

Matematická logika (MLO) (hodnocení: E)

Největší strašák tohoto semestru. Na přednáškách se bezduše opisovaly hromady nicneříkajících symbolů z tabule a na cvičeních se pro změnu dělalo to samé. O předmětu jsem ale už od začátku věděl, že není úplně triviální, a tak jsem si zapisoval poctivě všechno. Můj sešit z MLO prošel rukama minimálně třem lidem, pršelo na něj a taky se, chudinka, praštil o kandelábr (ale nic se mu nestalo). Byl to jediný sešit, který jsem si tento semestr zavedl a hodil se mi velice. V posledním týdnu jsem se z něj intensivně připravoval a obávanou zkoušku jsem nakonec udělal o tři body (stejně, jako Tonda minulý rok).

Tak mi tedy skončil první ročník bakalářského studia. Beze ztráty kreditu, s čistým štítem pro příští rok, což beru jako největší úspěch. Vážený průměr mých známek v tomto semestru je 1,53 (B) :).

Zdál se mi sen, jenž nebyl jenom snem.
Pohaslo jasné slunce, ztemnělé
hvězdy se potácely v prostoru
vysuty z drah a zledovělá země
se v bezměsíčném vzduchu kývala.
Jitra, jež vzešla, nepřinesla den
a lidé zapomněli na vášně
krom hrůzy zoufalství; nic nebylo
v srdcích než strašná prosba za světlo.
U strážních ohňů žili – všechny trůny,
královské paláce i chatrče,
přístřešky všeho, co dlí pod střechami,
spolykal oheň. Města pohltil,
nad požárem hořících domovů
naposled lidé pohlédli si v tvář.
A šťastni byli ti, kdo choulili se
pod žhavým okem sopek – pochodní.
Svět jenom nadějí a strachem žil.
Hořící lesy, které vzplály ohněm,
padaly, bledly – až pak zhroutily se
s praskotem do černi, jež zhltla všechno.
V tom skomíravém světle tváře lidí
přízrakům z jiných hvězd se podobaly,
jak stín a přísvit honily se po nich.
Někteří lehli, oči skryli v pláči,
jiní si bradu o pěst podepřeli
a krmíce své vatry pohřební
vzhlíželi k nebi s divým neklidem,
k příkrovu světa, který kdysi býval.
Pak s kletbou na prach země shlédli zas,
skřípali zuby, vyli; poděšen
snesl se na zem každý plachý pták
a složil křídla, tolik marná teď.
Zkrocena přišla všechna dravá zvěř
i hadi vmísili se mezi dav,
nechtěli uštknout. Měli jenom hlad.
Válka, jež na okamžik utichla,
vzplanula znovu. Jídlo platilo se
jen krví. Každý sytil v úkrytu
hltavě hlad. Už lásky nebylo,
myšlenka na smrt zemi ovládla,
na neslavnou a okamžitou smrt.
Hlad zuřil všude; lidé padali
a jejich kosti nepoznaly hrob.
Hubení zhltli hubené, i psi
napadli pány, vyjma jednoho,
jenž zůstal věren jeho mrtvole
a ptáky, zvěř i lidi zaháněl,
až hlad je skosil, nebo náhlá smrt.
Pes nehledal si žádnou potravu,
lízal jen s nářkem znehybnělou ruku,
jež hladit nemohla, a s posledním
zoufalým zavytím sám skonal též.
Dav hladem zvolna slábl, umíral -
až z obrovského města přežili
jenom dva nepřátelé; sešli se
nad zbytky bývalého oltáře,
kde tolik svatých věcí shořelo
k nesvatým účelům: a prohrábli
ten popel vyzáblýma rukama,
zesláblým dechem dýchli do jisker,
až slabý plamen k žití vzbudili,
plamínek pro smích; a když vzhlédli pak
a spatřili se v šedém přísvitu,
vykřikli hrůzou – hrůzou zemřeli,
zhynuli na svou vlastní ošklivost,
nevědouce až do poslední chvíle,
na čí tvář tak ďábelsky psal hlad.
Mocný svět tvorstva byl teď prázdný křáp,
bez ročních dob, trav, stromů, bez života,
křáp smrti – divá změť spečené hlíny.
Umlkly řeky, moře, jezera,
nic v jejich hlubinách se nepohnulo.
Na moři tlely lodě bez pánů,
stožáry opadaly v kusech
a bezhlučně se do vod nořily,
do mrtvých vod, vlnami nebrázděných.
Příliv i odliv s nimi našly hrob,
když zhasla luna, jejich milenka.
Vzduch stál a vánek se v něm nepohnul,
zmizely mraky – smazala je Tma,
která se sama stala vesmírem.

Naše rychlé a dobře manévrovatelné X-wingy prostě nezmohly nic proti nekončícím hordám Tie fighterů.

Volil jsem dnes dopoledne SPO-Z. Jsem velice zklamaný jednak z toho, že se nedostali do parlamentu a druhak z toho, že pravděpodobně vznikne pravicová nebo středopravá koalice.