Odevzdal jsem klíče, odevzdal jsem erární lampičku (s úspornou výbojkou — to mají ode mě jako dárek), pohodil povlečení před sídelní pokoj kolejbáby, vysázel pět na stole v českých a zamířil směr východ. Ještě naposledy jsem se ohlédl na chodbu, která přípomínala spíše pustinu, zamumlal pozdrav mentálně postiženému vrátnému… a vyšel ven.
Ze schodů se mi šlo těžce. Nerad jsem se loučil s místem, které mi bylo domovem a zároveň rodinou po celý akademický rok. Věděl jsem ale, že se sem vrátím ani ne za 3 měsíce, když si vydělám dostatek peněz, abych mohl i nadále provozovat na svém bankovním účtu inkaso Správě účelových zařízení, což mi trochu dodalo nálady a odebral jsem se na zastávku. Ani nevím, co pro mě přijelo za autobus, ale zkušeně jsem si sedl na stinnou stranu a vzpomínal na všechno, co se mi na Strahově tak líbilo.
Jednu z posledních nocí nás vzbudil ukrutný řev (pro změnu). My jsme bakaláááři… my jsme kurva bakaláááři… my jsme… KURVA!… bakaláři. Nebyla to atypická událost. Různé variace se vyskytovaly přibližně jednou do týdne a pokaždé byly o něčem jiném. Někdy se hádali rusové, někdy se vraceli opilci domů a křičeli po chodbách, že je jim jedno, jestli probudí celej blok… a někdy takové vokální projevy doprovázelo tříštení skla nebo nábytku. Ale mně to vůbec nevadilo… patří to k životu na koleji, a tak jsem se vždycky jenom pousmál a pokusil se chytit konec přerušeného snu.
Měli jsme tam také pár kolejních debilů. Jeden bydlel pravděpodobně ve čtvrtém patře a pokaždé, když vycházel schody, zakopával tak, aby mu co nejvíc pískaly boty. Často jsem se ho snažil dopadnout, ale pokaždé, když jsem vyběhl z pokoje, byl už na schody daleko. Druhý debil pravidelně každý večer chodil po chodbě a pískal na jazyk pravidělně přerušovaný tón. Prvních pár měsíců jsem si toho vůbec nevšímal. Sssssss ss ss ss ss ss. Sssssss ss ss ss ss ss. Pak mě to ale začalo štvát. Přesto jsem se nikdy neodvážil vylézt ze dveří a vrhnout na něj tento pohled:
Když se ale teď zamyslím, bylo jich tam víc. Určitě to byl každý, kdo si ohřál své páchnoucí jídlo a potom zavřel dvířka od mikrovlnky. Když jsem přišel do kuchyně a uviděl jsem zavřená dvířka, hlasitě jsem láteřil. „To jsou fakt debilové… řekni mi, jak může někdo zavírat dvířka od mikrovlnky“… Lucka v pozdější fázi začala moje neustálé opakování téže připomínky ironizovat. Naprosto stejně, jako třeba moje pravidelné připomínky na hlavním nádraží. „To jsou fakt debilové ty pražáci… maj’ tady metrový převýšení a oni tu musí udělat pomalej rovnej eskalátor… a kvůli tomu se tu teď tvoří ty debilní davy. Kdyby tam prostě dali normální shody, všechno by bylo fajn.“ Nebo také: „Jak může někdo používat debilní kurf na kolečkách, to je tak nedůstojný…“
Kuchyňky na Strahově jsou vůbec zajímavá věc. Na našem patře existuje takzvaná „zapovězená plotýnka“. Tuhle plotýnku, když někdo zapne, začne se v ní pálit něco nepopsatelně příšerného a celým blokem se rozline zápach spálených nehtů a vlasů, který tam vydrží ještě minimálně dvanáct hodin.
Další skvělou věcí na našem bloku jsou záchody a sprchy. Na Strahově žije společnost bojující za rovnoprávnost žen, takže veškerá sociální zařízení jsou společná pro obě pohlaví. Ze začátku je to člověku blbé, když jde na záchod a z jeho oblíbené kabinky vyleze sousedka, ale dá se na to zvyknout.
Jednou jsem se šel takhle sprchovat, vejdu do sprch a tam si čistila zuby nějaká holka. Trochu jsem se zarazil a ona se, neustále pohybujíc svým kartáčkem zleva doprava, otočila, oči upřené na mě. Tak jsem na ni taky chvíli civěl a pak jsem si opatrně došel odložit kartáček a hřeben na umyvadlo. Pořád civěla. Nedělala to nějak skrytě… prostě se otočila celým tělem proti mě a civěla na mě, kam jsem se pohnul. Inu, což. Vešel jsem do sprchy a její stále pokračující zírání jsem přerušil známým zeleným závěsem (který někdy funguje spíše jako vlajka). Asi ještě nevěděla, jak se věci mají.
Sprchy jsou relativně kvalitní, až na úplně všechno. Někdy neteče studená voda, jindy narazíte na ucpanou hadici. Někdy zjistíte, že jste si stoupli do sprchy, do které ústí společný výtok okolních dvou a někdy se ve vás musí probudit skrytá švadlena (závěsy). Někdy se jdete sprchovat pozdě a sprchy jsou plné vietnamek a číňanek, které se bojí sprchovat večer a máte strach, že po vás začnou házet suši nebo tak něco (fuj, to byl pěkně xenofobní výrok).
Často je po chodbě cítit ukrutnej skaňour, kterého si sousedé pravděpodobně pěstují v nevyužitých a nevyužitelných péřácích (pražsky – peřiňácích). Zákaz kouření nikdo nerespektuje. Na zadním schodišti je tradiční otevřená kuřárna s improvisovanými popelníky.
Další neocenitelnou vlastností Strahova je jeho noční život. Za teplých dnů bývají venku organisovány chlastačky a grilovačky. Opilí studenti pobíhají po areálu, zvrací, močí a křičí. Hrají na kytaru, lezou po stromech a pijí a pijí a pijí. Když je zima, pijí v hospodách, kterých je po celém areálu požehnaně. Moment, zkusím to spočítat… … mám jich sedm. Každá hospoda je jiného ražení… některá vsází na spořádanost a noblesu (8), jiná na výbornou pajzlovou atmosféru (11). Každý student si vybere, a to i abstinent (i když tací studenti jsou na Strahově velmi vzácní a když už tam jsou, tak je někdo chová v teráriu) – na bloku 6 existuje čajovna, ve které, mj., pracuje Smonťák.
Co by indexem dohodil jsou rozlehlé zahrady kinských a petřínské zahrady, které poskytují plno prostoru pro romantické procházky při hvězdách nebo pití. Celý rok jsem si plánovat zahrady kinských zmapovat, ale neuspěl jsem. Pokaždé, když mě tam osud zavane, objevím něco nového. Málo kdo třeba ví, že je tam romantický rybníček a v něm kvanta mrtvých, nafouklých a plesnivých žab… nebo prolézací skály… nebo hradby.
Byl bych se upsal, kdybych vám měl povědět o všech krásách Strahova. Shrnu to jednoduše… pojďte na FEL. Kesy, pojď taky na FEL :).
