Slunce již dávno zapadlo a oni seděli na lavičce.
„Víte,“ přerušil dlouhé ticho, „poslední dobou se mi zdávají sny.“
Zahleděl se na oblohu, která dnes neskýtala nijak zvlášť příjemný pohled. Měsíc byl skrytý oblačností a jeho světlo tak tvořilo na obloze šedivou mlhu.
„Stále v nich někoho vídám,“ dodal.
„To já také,“ odpověděla.
Zvedl se mírný vítr, ale byl příjemně teplý.
„Třeba se nám zdá o tom samém člověku, “ dodala, podívala se na něj a když viděla, že se dívá před sebe, také obrátila svůj pohled do dáli, ačkoli tam nebylo nic zajímavého.
Chvíli bylo ticho… i vítr se utišil, ale to ticho v sobě skrývalo neklid.
„Jestli je to skutečně tak, pak jsou vaše sny docela sobecké.“ Řekl… a neklidné ticho rázem explodovalo.

It’s unbearable to look at,
and when you cease your sight,
you’d give up anything
just to look again.

What is it? Eyes of a beloved person.

Když se běžný student prvního ročníku STM druhého dubna podívá do KOSu (informačního systému FEL ČVUT) a v kolonce pro obor nalezne údaj

(2612R027) Inteligentní systémy (bakalářský)

,

jme se ho hrůza, zbělají mu vlasy a propadne v hlubokou úzkost. Posléze, pohled zabořen hluboko do země, se dostaví na studijní oddělení, kde se v útulném křesle schoulí do fetální pozice a počká, až na něj přijde řada. A potom bude plakat. Dojdou-li slzy, marně bude plakat krev, prose studijní referentku o změnu oboru. V posledním tažení roztřesenou rukou podepíše přihlášku na VŠE a úpadne ve spánek. Ale ani tam nenalazne klid. Ve snech se mu budou zjevovat hradla NAND, budou ožívat a bodat do něj svými znegovanými výstupy.

Tak dramaticky to samozřejmě neprobíhá, ale podstata je táž. Na Inteligentní systémy se zpravidla dobrovolně hlásí minimum lidí, jelikož pověsti hovoří cosi o nepoměrně vyšší obtížnosti vzhledem k ostatním oborům (zejména k 6209R021 Účetnictví a byrokracie – též obor STM).

Já jsem tento obor zvolil dobrovolně, protože mám rád matematiku, fyziku a programování (i jiného stylu než objektového – například funkcionální a logické – jazyky jako Lisp, Prolog a Haskell, Lambda kalkulus). Zajímá mě umělá inteligence, což je jedna ze dvou specialisací, které si můžeme zvolit. Těším se na následující semestry :).

Moc spolužáků mít, pravda, nebudu. Jenom 42, z nichž hodně jich tam není dobrovolně (všechny ostatní obory totiž byly naplněny k prasknutí). Ve výsledku ale vcelku nezáleží na tom, jaký obor jsem si vybral, protože povinné oborové předměty jsou v každém semestru pouze dva a v posledním sesmestru dokonce žádný. Zbytek tvoří společné programové předměty (kterých je nejvíce), volitelné oborové předměty a volitelné předměty.

Legrační je, že ze svých budoucích oborových kolegů znám pouze jediného člověka… smonťáka (a ještě je to moje vina). Co jsem se tak ptal a co se ptal smonťák, nikde žádnéj ISák :).

Program STM, FEL ČVUT čeká doba velkých změn, která se dotkne jak nově nastupujících prváků, tak nás, jdoucích do druháku. Je to všeobecně změna k lepšímu, ale právě my budeme ti, kteří budou razit cestu dalším ročníkům.

O co se jedná? V zásadě změna kreditového systému tak, aby odpovídal ECTS (European Credit Transfer System) a s ní korelované změny ve studijních plánech oborů. V současné době jsou předměty „odměňovány“ počtem kreditů, který získáme součtem vyučovacích hodin, strávených na přednáškách a cvičeních toho kterého předmětu. Systém ECTS ještě přidává kredity za počet hodin strávených domácí prací (i když to v žádném případě není měřítko obtížnosti předmětu), a právě toto rozšíření čeká předměty STM.

Kreditové ohodnocení ale není jediné, co se mění. Dost drasticky se zasahuje do studijního plánu, co se týče skladby předmětů. V prvním ročníku bude místo naší „Matematiky 1″ vyučován předmět „Matematická analýza“, která v sobě bude zahrnovat i vícedimensionální kalkulus. Poněvadž vícedimensionální kalkulus je oproti základnímu kalkulu nesčetněkrát těžší záležitost, obávám se nestravitelnosti látky pro cílovou skupinu vyjukaných prváků. Nepochopím, proč výuka matematiky nemohla být rozdělena do dvou semestrů po dvojicích kalkulus-algebra (V prvním semestru základní analýza + lineární algebra, ve druhém semestru vícedimensionální analýza + matematická logika), osobně bych to uvítal. Navíc bude v prvním ročníku vyučována pravděpodobnost a statistika, což je jistě velmi užitečné.

Co se týče ostatních předmětů, bude zrušena „Tvorba elektronické dokumentace“ (stále se podivuji nad tím, jak náplň předmětů málokdy odpovídá jejich názvu) a „Web a multimédia“. Namísto těchto dvou bude přidán nový předmět podobně slabé obtížnosti.

Ve druhém ročníku povinně pro každého přibyde „Ekonomika podniku“, což je pro mě velice nepříjemná zpráva, neboť ekonomiku upřímně a z celého srdce nesnáším, nenávidím. Prostě se projevuje onen přídomek našeho programu „a management“ (na který začínám být pomalu alergický). Ve třetím semestru dále ubyde předmět (myslím) „Databázové systémy“ a bude nahrazen předmětem „Bezpečnost a kódování“. Předmět „Diskrétní matematika“ bude přeřazen do třetího semestru vedle „Datových struktur a algoritmů“ a ono kódování bude přesunuto na její místo. O těchto změnách nejsem úplně přesvědčen.

Další změna je v tělocviku a angličtině. Původně se počítalo s tím, že každý student se bude muset prokázat zkouškou z Angličtiny na úrovni 2 do konce druhého ročníku (přičemž zdarma bude pouze jeden dvousemestrální kurs). Já na tom nevidím nic špatného, ale návrh se setkal s neuvěřitelným odporem a bude zřejmě přepracován. Tělocvik se stane kreditovým a přesune se do volitelných, což hodnotím jako zápor.

Zároveň přibyde obrovské místo pro volitelné předměty a student se tak bude moci úž specialisovat. Co je podle tvůrců „revoluce“ jedna z nejdůležitějších změn, na bakalářskou práci bude vyhrazen dvojnásobek vyučovacích hodin (teoreticky), čili v posledním semestru budou pouze dva povinné předměty.

Revoluce se má udát během tohoto semestru, čili v zimě už nastoupíme do inovovaného druháku. Jsem zvědav. Dále bych ještě uvedl zajímavost, kterou mám oficiálně potvrzenou. Jedná se o

Úbytky na studijních oborech FEL za zimní semestr ak. roku 2009/2010

EEM – 58,4 %
KME – 56,5 %
KyR – 33 %
OI – 13,2 %
STM – 41 %

Z původního počtu 571 zapsaných nás zbylo 337 (obory jsou vypsány na 340).
Uvážíme-li (<-- prosím vás, špatné druhy pomlček nejsou moje chyba... nějaký démon je automaticky upravuje), že algebrou neprošlo 70 % lidí a že každý, kdo neprošel prvním semestrem zároveň neudělal algebru, získáváme zajímavé číslo, že minimálně 30 % lidí nyní přežívá na stmku s nedokončenou algebrou.

V předmětu Tvorba elektronické dokumentace jsme dostali za úkol zpracovat třístránkový odborný článek o tématu, které jsme si zvolili pro předchozí presentaci.

Protože jsem v TeXu (plainu) výrazně pokročil díky publikacím pana Olšáka a detailnímu zkoumání jeho hotových maker (z nichž některá jsem si vypůjčil pro své práce – například barevné obdélníky zvýrazňující text či makro pro sazbu zdrojových kódů načítaných přímo ze zdrojových souborů (viz docby.tex)) a TeX mě velmi baví, o nástroji i tématu bylo rozhodnuto.

Protože už jsem měl jednu šablonu hotovou (dokumentace laboratorní úlohy předmětu Y14SAP), nechtělo se mi tvořit novou úplně od začátku, tak jsem onu šablonu pouze zjednodušil a upravil titulní stránku.

Nyní nevidím důvod, proč se o malou a nenáročnou práci nepodělit.

http://lair.mf4.cz/frdlimic.pdf

A mohlo to být horší. Podle toho, o čem se zmínil můj přednášející v odpovědi na můj dotaz (tvůrci Javy si pohrávali s myšlenkou zrušit modifikátor private), mohly kočky na potkání lidem měnit jména nebo rozhodovat o jejich bydlišti.

Představte si následující schéma (i když není tak docela odpovídající realitě).

Ze zvířete se oddělí dvě větve – lidé a kočky, přičemž lidé v průběhu své specializace získají špatný gen. Špatný gen můžeme chápat jako něco, co bude upravovat chování člověka, čili to bude čistě jeho vnitřní záležitost. Záležitost bazálních systémů v jeho těle, o kterých by nemělo tušit ani jeho vlastní vědomí. Budeme-li chtít naprogramovat takové schéma, nabízí se využití modifikátoru protected, který byl pro to vymyšlen. Zkusme to tedy v Javě.

Následující kód je vytržený z původní struktury. Takto by v javě nebyl kompilovatelný, ale snad mi prominete.

public abstract class Animal
{
    ;
}
public abstract class Human extends Animal
{
    protected boolean bad_gene;

    public Human()
    {
        bad_gene = true;
    }
}
public class MaleHuman extends Human
{
    ;
}
public class Cat extends Animal
{
    private boolean memory;

    public Cat()
    {
        memory = false;
    }

    public void readGenesOfHuman(Human h)
    {
        memory = h.bad_gene; // will compile
    }
}

Tento kód se i včetně šílené funkce koček readGenesOfHuman zkompiluje bez problémů, protože v Javě je toto v pořádku. Očekává se, že třídy v jednom balíčku si budou natolik blízké, že nebude problém, když si navzájem uvidí na chráněná data. V praxi by to ale znamenalo, že si pro každou třídu nebo minimální sadu odvozených tříd budete vytvářet samostatné balíčky. To se ale nedělá a protected se nepoužívá. Bez této funkcionality ale nelze výše nakreslené schéma správně naprogramovat. Buď chráněná data uvidí kočky… nebo je neuvidí ani interní funkce odvozené třídy. Dva extrémy, ani jeden žádoucí. V Javě správné řešení takového problému neexistuje, narozdíl od normálních jazyků:

ref class Animal abstract
{
public:
	Animal(void);
	virtual ~Animal(void);
};
ref class Human abstract : Animal
{
public:
	Human(void);
	virtual ~Human(void);
protected:
	bool bad_gene;
};
ref class MaleHuman : Human
{
public:
	MaleHuman(void);
	virtual ~MaleHuman(void);
};
ref class Cat : Animal
{
public:
	Cat(void);
	virtual ~Cat(void);
	void readGenesOfHuman(Human ^h);
private:
	bool memory;
};

// ...

void Cat::readGenesOfHuman(Human ^h)
{
	memory = h->bad_gene; // will not compile
}

Takový kód se právem nezkompiluje. Chybový výstup bude znít přesně:

error C2248: ‘Human::bad_gene’ : cannot access protected member declared in class ‘Human’

V C++ a jazycích Microsoftu vše funguje normálně a kočky do vaší DNA nevidí.

Je hluboká noc, šum kolem pátého bloku pomalu utichá. Ležím v naší posteli, která svou tvrdostí odpovídá pryčně pana Theodora Mundstoka, a o lecčem přemítám. Jde mi to. Když jsou smyslové podněty utlumeny a motorická energie jen stěží stačí na to, abych se čas od času převalil, vyvstvájí myšlenky. Organisují povstání a během chvíle ovládnou celou mysl. Člověk potom přemýšlí o věcech, o kterých by přes den nepřemýšlel a mnohdy omylem přijde na něco fatálního významu.

Azimut mého ubírání se myšlenkami může být různý. Po dni plném matematiky mě občas napadne paradox, který mám neodolatelné nutkání řešit, a tak zbaven jakýchkoli psacích potřeb využívám kapacity krátkodobé paměti a řeším a řeším. Pak většinou usnu a ráno vím jen to, že mě cosi napadlo.

Po dni, který byl relativně všední, mě napadá ledacos. Například dnes po půlnoci jsem přemýtal nad následující situací: Mám 5 smyslů – zrak, sluch, hmat, čich, chuť. O jeden z nich musím přijít, ale mohu si vybrat. Mám vybrat zrak a přijít o pohled na rozkvetlé akáty? Mám vybrat sluch a přijít o burácení letních bouří? Mám vybrat hmat a nikdy již nepocítit bolest ni její protiklad? Mám přijít o čich a prakticky se tak zříci emocí?

Ano, zbavil bych se chuti. K ničemu ji nepotřebuji. Někdo z vás by jistě uvažovat o čichu, jenže netuší, že čich je vývojově nejstarší smysl a bez něj bychom přišli nejen o možnost pocítit rozkvetlé akáty. Leží totiž v nejhlubším podkorovém centru mozku, v centrálním mozku, a je přímo napojen na limbický systém, což je, laicky řečeno, přesně ta věc, díky níž pociťujeme emoce. Když se k nějaké vzpomínce váže čichová stopa, je prakticky nezapomenutelná, protože čichové stopy jsou paměťově nejsilnější. Často se stává, že ze vzpomínky vyprchá obraz, vyprchá sluch a zůstane jenom čich. Potom ponáhle ucítíte vůni, kterou jste cítili kdysi dávno, a ta vám vžene do očí slzy štěstí, aniž byste věděli proč.

Čich je také důležitý pro sociální, zejména partnerský život. Aniž si to uvědomujete, produkujete a přijímáte lidskou obdobu feromonů a na základě těch jednáte. Člověk, který si myslí, že je v každé situaci sám sebou (ve shodě se svým superegem), se mýlí, neboť každý je otrokem svých emocí. Pokud tedy pocítíte „feromon“, který jakési hluboce podkorové centrum ve vašem mozku vyhodnotí jako velmi „vonný“, začnete okamžitě objekt považovat za svým způsobem atraktivní a podlehnete endorfinům, které jsou následně vyplaveny. Ač se člověk nepovažuje za zvíře, je jím stále.

Co kdybychom ale museli vybrat dva smysly, kterých se zbavit? Chuť a hmat?
A co kdybychom museli vybrat jeden smysl, který by nám zůstal. Zrak?

Ne všichni přicházející v tato místa četli Bibli, respektive ji dočetli až do konce. Přináším vám proto pasáže z její poslední kapitoly, které jsou podle mě atraktivní i pro čtenáře moderní a méně zkušené. Jedná se o úryvky z knihy Zjevení sv. Jana (anglicky Revelation of saint John). Pojednává o raném křesťanském proroku Janu, který byl odsouzen k vyhnanství na pustém ostrově. Tam se mu zjevuje anděl, který k němu byl poslán od Boha, ukazuje mu výjevy a přikazuje mu, aby sepsal co vidí a rozeslal své spisy představitelům církve po celém světě. To, co Jan viděl a napsal bylo veskrze čas interpretováno různě.

Ježíš ve formě Beránka bere do rukou knihu, neboť je jediný hoden.

A na pravici Sedícího na trůnu jsem viděl knihu popsanou zevnitř i zvenčí, zapečetěnou sedmi pečetěmi. A viděl jsem silného anděla, jak volá mocným hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečeti?“ A nikdo na nebi, na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít ani do ní nahlédnout. A tak jsem velmi plakal, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden otevřít a číst tu knihu nebo do ní nahlédnout. Jeden z těch starců mi však řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, aby tu knihu otevřel a rozlomil jejích sedm pečetí.“ A hle, spatřil jsem, jak uprostřed trůnu a těch čtyř bytostí a uprostřed těch starců stojí Beránek jako zabitý a má sedm rohů a sedm očí, což je sedm duchů Božích poslaných na celou zem. A přišel a vzal tu knihu z pravice Sedícího na trůnu. A jakmile vzal tu knihu, padly ty čtyři bytosti a těch čtyřiadvacet starců před Beránkem a každý měl loutnu a zlaté misky plné kadidel, což jsou modlitby svatých. A zpívali novou píseň: „Jsi hoden vzít tu knihu a otevřít její pečeti; neboť jsi byl zabit a vykoupil jsi nás Bohu svou krví z každého pokolení a jazyka, lidu i národa. A učinil jsi nás králi a kněžími našemu Bohu a budeme kralovat nad zemí.“ A viděl jsem a slyšel hlas mnoha andělů okolo toho trůnu, těch bytostí a těch starců; a jejich počet byl desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců a volali mocným hlasem: „Hoden je ten zabitý Beránek přijmout moc a bohatství, moudrost a sílu, čest a slávu i chválu.“ Také všechno stvoření, které je na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všechno, co je v nich, jsem slyšel říkat: „Sedícímu na trůnu a Beránkovi chvála a čest, sláva i vláda na věky věků!“ A ty čtyři bytosti řekly: „Amen!“ A těch čtyřiadvacet starců padlo a klanělo se Živému na věky věků.

První pečeť zlomena. Vyjíždí první jezdec apokalypsy, jezdec na bílém koni, který ve svých rukou svírá luk.

Dále jsem viděl, jak Beránek otevřel první z těch pečetí, a slyšel jsem jednu z těch čtyř bytostí, jak řekla hromovým hlasem: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem bílého koně a ten, který na něm seděl, měl luk. Byla mu dána koruna a on vyjel ve vítězství, a aby zvítězil.

Druhá pečeť zlomena. Vyjíždí druhý jezdec apokalypsy, jezdec na rudém koni, který ve svých rukou svírá meč.

A když otevřel druhou pečeť, slyšel jsem druhou bytost říci: „Pojď a dívej se.“ A vyšel jiný kůň, ohnivě rudý. A tomu, kdo na něm seděl, bylo dáno, aby odňal mír ze země a aby se navzájem vraždili; a byl mu dán veliký meč.

Třetí pečeť zlomena. Vyjíždí druhý jezdec apokalypsy, jezdec na černém koni, který ve svých rukou svírá váhy.

A když otevřel třetí pečeť, slyšel jsem třetí bytost říci: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem černého koně a ten, který na něm seděl, měl v ruce váhy. A zprostředka těch čtyř bytostí jsem uslyšel hlas, jak říká: „Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár, avšak oleji a vínu neškoď!“

Čtvrtá pečeť zlomena. Vyjíždí poslední jezdec apokalypsy, jezdec na bílém koni, jehož jméno je Smrt a za ním jde peklo.

A když otevřel čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti říci: „Pojď a dívej se.“ A hle, spatřil jsem koně mrtvolně bledého a jméno toho, který na něm seděl, bylo Smrt a za ním šlo Peklo. A byla jim dána moc nad čtvrtinou země, aby zabíjeli mečem, hladem, morem a šelmami země.

Šestá pečeť zlomena. Kdo může obstát?

A když otevřel šestou pečeť, hle, spatřil jsem, jak nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev a nebeské hvězdy padaly na zem, jako když fíkovník zmítaný velkým větrem shazuje své pozdní fíky. A nebe bylo odstraněno, jako když se zavírá kniha, a všechny hory i ostrovy se pohnuly ze svého místa. A králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní a každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. A říkali horám a skalám: „Padněte na nás a ukryjte nás před tváří Toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka! Neboť přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo může obstát?“

Sedmá pečeť zlomena a sedmi andělům je dáno sedm polnic. Moře se obrací v krev.

Když pak otevřel sedmou pečeť, nastalo v nebi ticho asi na půl hodiny. A viděl jsem těch sedm andělů, kteří stojí před Boží tváří; a bylo jim dáno sedm polnic. Když zatroubil první anděl, nastalo krupobití a oheň smíšený s krví a bylo to svrženo na zem. Shořela třetina stromů a všechna zelená tráva byla spálena. Když zatroubil druhý anděl, jako by byla do moře vržena veliká ohnivě planoucí hora. Třetina moře se obrátila v krev a v tom moři zemřela třetina stvoření majících duši a třetina lodí byla zničena. Když zatroubil třetí anděl, spadla z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň a padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. A třetina vod se obrátila v pelyněk a mnoho lidí kvůli těm vodám zemřelo, neboť zhořkly. Když zatroubil čtvrtý anděl, byla zasažena třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, aby se jich třetina zatměla a třetina dne neměla světlo a podobně i noc.

Kobylky.

Když zatroubil pátý anděl, uviděl jsem hvězdu spadlou z nebe na zem. Byl jí dán klíč od bezedné propasti, a když tu bezednou propast otevřela, vystoupil z propasti dým jako dým z veliké pece a dýmem té propasti se zatmělo slunce i ovzduší. Z toho dýmu pak vyšly na zem kobylky, jimž byla dána moc – moc, jakou mají pozemští štíři. Bylo jim řečeno, aby neškodily trávě na zemi ani žádné zeleni ani žádnému stromu, jenom lidem, kteří nemají na čele Boží znamení. A bylo jim dáno, ne aby je zabíjely, ale aby je trýznily po pět měsíců. A jejich trýznění bylo jako trýznění od štíra, když bodne člověka. (V těch dnech budou lidé hledat smrt, ale nenaleznou ji; budou toužit umřít, ale smrt od nich uteče.) Vzhledem byly ty kobylky podobné koním připraveným k boji. Na jejich hlavách byly jakoby koruny podobné zlatu a jejich tváře byly jako tváře lidí. Měly vlasy jako vlasy žen a jejich zuby byly jako lví. Také měly pancíře jako pancíře ze železa a zvuk jejich křídel byl jako zvuk vozů, když množství koní běží do boje. Ocasy měly jako štíři a v těch ocasech byly ostny. A v jejich moci bylo ubližovat lidem po pět měsíců. A měly nad sebou krále, anděla propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a v řečtině má jméno Apollyon. První „běda“ pominulo; hle, potom přichází ještě dvoje další „běda“: Když zatroubil šestý anděl, uslyšel jsem jakýsi hlas ze čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Boží tváří, jak řekl šestému andělu, který měl polnici: „Rozvaž ty čtyři anděly, kteří jsou svázáni u veliké řeky Eufrat!“ A tak byli rozvázáni ti čtyři andělé, připravení na hodinu, den, měsíc a rok, aby pobili třetinu lidí. Počet jezdců jejich vojska byl dvě stě miliónů – zaslechl jsem totiž jejich počet. A tak jsem ve vidění spatřil koně a ty, kteří na nich seděli. Měli ohnivě rudé, hyacintově modré a sírově žluté pancíře. Hlavy těch koní byly jako hlavy lvů a z jejich tlam vycházel oheň, dým a síra. Těmito třemi ranami, ohněm, dýmem a sírou, které vycházely z jejich tlam, byla pobita třetina lidí. Neboť jejich moc je v jejich tlamách a ocasech. Jejich ocasy jsou totiž podobné hadům s hlavami, jimiž škodí. Ostatní lidé, kteří nebyli zabiti těmito ranami, však nečinili pokání ze skutků svých rukou, aby se přestali klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, z kamene i ze dřeva, které nemohou vidět ani slyšet ani chodit. Nečinili také pokání ze svých vražd ani ze svého čarodějnictví, ze svého smilstva, ani ze svých krádeží.

Dále přichází Antikrist a sjednocuje zbylé nevěřící proti těm, kteří se po vytržení (rapture – nanebevzetí všech věřících před začátkem apokalypsy) obrátili na víru. Přichází poslední bitva na planině Har Megiddo (od toho Armageddon – je to zkomolení) a síly nebes vítězí. Poražení jsou odsouzeni k věčnému utrpení v jezeru ohně.

Když jsem si před osmi měsíci vybíral notebook na vysokou školu, zároveň jsem věděl, že mi zcela určitě nahradí můj tehdejší desktop, a proto jsem vybíral zvlášť pečlivě a s ohledem na parametry, které se s časem příliš nezmění. Požadoval jsem také kvalitu, kterou mi nemohla zaručit jiná značka než Lenovo.

Čistě ze zajímavosti jsem ale zkoumal i produkty jiných značek. Mnohdy jsem nechápavě kroutil hlavou (předražené nefunkční notebooky Sony) a často jsem se i upřímně smál (notebooky Acer a Aušus nabité „výkonnou“ výbavou od pochybných značek jako je AMD nebo ATI, s životností kolem půl roku). Upřímně se divím, když vidím posluchárnu plnou těchto krabic, sem tam i nějaký MacBook (řekněte mi, co může vývojář vidět na MacBooku).

Rozhodl jsem se tenkrát pro Lenovo N500 (kvůli stropu 16 000) s procesorem Intel (bohužel jsem již neměl na Core 2 Duo, ale mohu si ho kdykoli dokoupit a vyměnit za stávající Dual Core). Svoji volbu si den co den pochvaluji. Skutečně si nemohu na nic stěžovat, protože jediný problém, který jsem s ním měl byl ten, že jednoho dne zatuhla klávesa s vykřičníkem. Prostě zatuhla a musel jsem vyvinout dvojnásobnou sílu, abych dostal výsledný vykřičník :). Klávesa se ale během týdne vyléčila sama – ani jsem nemusel tlačítko operovat.

Notebook zatěžuji opravdu významně. Běží průměrně dvanáct hodin denně a dvakrát týdně podstupuje pětihodinovou cestu střídavě mrazem a horkem. Kdysi, když jsem ještě trpěl entusiasmem ze studia na VŠ, jsem ho tahal i do poslucháren. Jednou dokonce jakási slečna za mnou pěla na můj notebook ódy (že ho má taky a tak dále). Jeden by řekl, že v takovém režimu by měl nárok na nějaké to zlobení, ale on ne. On prostě funguje bez problému.

Dále oceňuji jeho velmi tichý chod. Když člověk zrovna nezacyklí procesor nebo nezatěžuje GPU, větráček není vůbec aktivní a kryt zůstává i tak jen mírně teplý. Když už větráček zapne, potom, narozdíl od jiných notebooků, vydává tichý a příjemný zvuk. Má několik stupňů točení a ani jeden není vyloženě otravný. Také se mi líbí, že z jednotlivých stupňů přepíná skokem (nenabíhá jako vysavač).

Další featurka, o které bych nevěděl, že ji budu někdy používat, je hardwarové vypínání touchpadu (který je bohužel resistivní, narozdíl od touchpadu notebooku mé přítelkyně (HP), který umí multitouch – vážně -, přišel jsem na to náhodou). Když píšu, občas se omylem dotknu dlaní touchpadu, který následně evokuje kliknutí nebo nějaký jiný myší manévr. To je velice nepříjemné. Naštěstí ale stačí klepnout na jeden z dotekových sensorů v pravé horní částí klávesnice a mezi tlačítky touchpadu se, na znamení vypnutí, rozsvítí modrá LED. Další tři doteková tlačítka potom ovládají hlasitost.

Rozložení samotné klávesnice je celkem dobré, avšak má ve výchozím nastavení jeden zásadní nedostatek. Často používám, jako každý programátor, klávesy End a Home. Na klávesnici N500 jsou ale End a Home pouze sekundární k PageUp a PageDown (které naopak nepoužívám vůbec). Naštěstí se dají klávesy přemapovat. Věc, na kterou jsem si zvyknul hodně rychle, je přehození kláves Ctrl a Fn.

Vyloženě slabá stránka, jak už to u notebooků bývá, je integrovaná zvuková karta. Co jsem nepochopil, je výchozí nastavení nových systémů Windows (Vista a 7) ohledně zvuku. Převodníky jsou nastaveny na 16bitů/44,1kHz. Mnozí to nepoznají, takže bych radil čtenářum s těmito systémy se podívat do nastavení zvuku a případně přepnout alespoň na těch 24.

Jsem stará konzerva, takže počítáč nikdy dobrovolně neukládám ke spánku nebo hybernaci. Když odejdu, počítač prostě zamknu a když jdu spát, počítač prostě vypnu. Vypojený ze sítě používám počítač jen ojediněle, takže nemohu posoudit výdrž baterie a prvky spojené s hybernací a spánkem. Měl bych však jednu kuriositu. Notebook mé přítelkyně (HP), když je vypnutý a zapojený do sítě, není vlastně úplně vypnutý. Síťová karta je stále zapnutá a stále komunikuje se sítí. Žije si v noci vlastním životem a občas se dokonce z ničeho nic zapne. Jako by dostal nějaký příkaz ze sítě. Vzpomínám si, že Touny o něčem podobném, v souvislosti se svým počítačem, také mluvil. Každopádně, N500, když je vypnutý, tak vypíná i síťový adaptér.

Řada N se, krátce po tom, co se dostala na náš trh, přestala v Čechách prodávat :). Místo ní je tu ale řada G, která vypadá podobně (je kulatější). Co se týče kvality, nemohu sloužit.

První půlrok studia na FEL ČVUT je, počínaje středou 20. ledna, úspěšně za mnou. Získal jsem 30 z 30 kreditů, průměr C (a kus) a množství nezapomenutelných zážitků.

Stále si trvám na svém tvrzení, že FEL ČVUT je výborná škola a oproti mé střední školě nebo PF JČU mě naplňuje. V podstatě o žádném předmětu (kromě elektrotechniky (B)) nemůžu říct, že by mě vysloveně nebavil nebo nezajímal (to přijde až s první ekonomikou), ba naopak se i předměty, které pro mne byly na střední škole zcela indiferentní, staly zajímavými a zábavnými. Příkladem nechť je například matematika (D), která mě ze všech předmětů v tomto semestru bavila úplně nejvíce a věnoval jsem jí také odpovídající množství času a domácí přípravy.

Výborný pan docent Habala nás naučil počítat s limitami, derivacemi, integrály, posloupnostmi a řadami, přičemž integrály mě bavily úplně nejvíc ze všech. Nejeden večer jsem nad rámec počítal roztodivné příklady na integrování a seděl, resp. ležel nad nimi až do rána. Odměnou mi potom byla písemná práce ohodnocená téměř plným počtem bodů (19/20) a všechny integrály ve zkouškové písemce dobře spočítány. Nebýt limit a pokažené semestrální písemky (13/20), mohl bych získat C, které bych si, dle mého názoru, byl býval zasloužil. K této známce mi chyběly pouze dva body a paní Nováková (zkoušející) odmítala jakékoli „licitace“. Paní Nováková je kapitola sama pro sebe. Na zkoušce jsem ji potkal zcela poprvé a byl jsem zaskočen jejím chováním – kdo zná, ten ví :). Přímo opovrhovala těmi, kdo byli na zkoušce podruhé a potřetí a naopak těm, kteří tam byli poprvé (jako například já) chodila kontrolovat písemky a radit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem byl nejlepší (nejvyšší počet bodů) z celého našeho zkouškového termínu. Na cvičení jsme měli výbornou paní Hyánkovou (s tajuplným titulem prom. ped.), která nás naučila (zejména v integraci) různým trikům. Každý týden nám dávala rozsáhlý domácí úkol (většinou na půl odpoledne), ve kterém se objevovaly i těžší věci (příklady pana Habaly jsou moc lehké), takže jsme byli (aspoň ti, kteří to zvládli) výborně připraveni ke zkoušce.

Předměty Algoritmizace a Elektrotechhnika pro informatiky jsem zakončil, vcelku pochopitelně, známkou B a předmět Úvod do operačních systémů, který jsem úplně podcenil a následně zvoral, známkou D. Nechce se mi z nich ani jeden popisovat, jelikož se domnívám, že na internetu jsou jejich popisů myriády.

Angličtina 2Z se stala díky paní Klímové předmětem, který jsem navštěvoval velmi rád. Co je ale u tohoto předmětu zajímavé, je závěrečná bilance. Zápočet získali pouze 2 lidé z 20, přičemž valná většina ze zbylých osmácti měla známky ze semestru F, F. To znamená jen a pouze skutečnost, že rozřazovací test je špatně koncipován. Já jsem jeden z těch dvou, kteří zápočet dostali bez obtíží a bez učení. Paní Klímovou jsem si zapsal i na letní semestr – na poslední povinnou angličtinu. Ani poté bych nechtěl s jazykem mého srdce přestat „profesionálně“, tudíž mám v plánu příhlásit se na kurs CAE.

Přístup do rozvrhu se mi otevřel třetí den od začátku zápisů do letního semestru, ihned po zkoušce z matematiky, takže jsem měl na výběr úplně ze všech termínů cvičení a přednášek. Výsledkem je rozvrh, na který je radost pohledět :). Jako tělocvik bych si tento semestr rád zapsal lukostřelbu.

Co se týče kulturního a sociálního života, silně se mi zamlouvá. Bydlení na strahovské cele s přítelkyní je, navzdory různým negativním předpovědím „zkušených“ lidí, nesmírně příjemná a obohacující věc. Sice člověk občas prohraje argumentaci a je nucen vytřít nebo koupit Jar místo Puru :D, ale jinak taková situace poskytuje nepopsatelný přínos.

Praha, jako taková, je špinavá a mrtvá zóna, jako každé velkoměsto. Příroda tam neexistuje (nechutný všudypřítomný lidský mor za přírodu považovat nelze), kromě malých směšných enkláv s betonovými chodníky. Pro člověka, který ještě nezapomněl kým je (nebo mu jeho omezenost nedovoluje si to uvědomit), to není místo, kde by chtěl strávit celý život. Víte, je mi zle, když se v pátek dívám na otrocké masy lidí plynoucí mrtvou a nevzhlednou halou hlavního nádraží, a je mi ještě hůř, když se musím do těch mas zařadit a stát se součástí toho moru. Žít zde? Ani kdyby mi nabízeli dvojnásobný plat.