Psal se rok osmadevadesát 5
Psal se rok osmadevadesát a já jsem chodil do třetí nebo do čtvrté třídy základní školy. Byla to tehdy divoká léta a nikdo z nás, malých capartů, jejichž největší výzvou bylo házení oblázků (vlastně to byly mohutné šutry) do otevřených oken paneláků nebo ušlapování výfuků, netušil, jak byla vlastně klidná. Budoucnost za nás plánovali jiní, škola byla jednoduchá a s holkami jsme starosti neměli. Ani radosti, poněvadž jsme si procházeli latentním obdobím.
Onehdá jsem sedával v zadní lavici obklopen dvěma holkami, které obecně platily za nejatraktivnější v širém okolí patra. Nalevo M. a napravo A. Nevím, jak jsem to tehdy dokázal, ale jako k jedinému klukovi se ke mně tehdy aktivně měly — hrály se mnou piškvorky o hodinách, kooperativně se mnou zlobily nebo se se mnou jen tak pošťuchovaly. A. byla brunetka a představovala divoký a drsný typ ženy (rysy měla ne nepodobné Angelině Jolie), zatímco M. byla blondýna jemnější štíhlé postavy (odpovídající například Meg Ryan). Obě byly inteligentní, ale každá po svém, takže spolu občas nevycházely. V té době, jak jsem se již zmiňoval, jsem prožíval latentní období, takže jsem je bral pouze jako kamarádky (i když jsem již tehdy byl nepatrně pyšný na skutečnost, že se kamarádí zrovna se mnou).
Následující prázdniny se roznesla novina, že jak A., tak M. již nebudou dále studovat na naší škole. Zprávu jsem přijal s malou lítostí, která prakticky odešla s dalším ušlápnutým výfukem (žigulíky od nás tehdy hodně trpěly). A. přestupovala na Sportovní gymnázium (což jsem nechápal — „tělák“ jsem nesnášel už tehdy), zatímco M. se stěhovala úplně pryč z města. Ještě někdy šest let zpátky jsem si pamatoval i jméno vesnice, kam se odstěhovala.
Svědkem jejího odjezdu jsem se stal úplně náhodně. Procházel jsem se zrovna s kamarádem kolem místa jejího bydliště (tuto skutečnost nevěda) a ponáhle jsem spatřil plně naložené auto, jak pomalu couvá z parkovacího místa. Obrácena čelem k zadnímu sklu nás z auta smutně pozorovala M. Zastavil jsem se, ona se pousmála a zamávala. To byl poslední okamžik, kdy jsem M. viděl. Zároveň to byl také okamžik, kdy jsem z latentního stádia vystoupil, protože tenkrát mi to bylo opravdu líto. Ušlapování výfuků pro mě od té doby ztratilo své osobité kouzlo.
Od konce latentního období totiž začíná v hodnotícím systému mužů převažovat složka animální nad složkou duševní. V deseti letech malý kluk naprosto nebere na zřetel skutečnost, že před ním stojí ideální sexuální archetyp ženy jeho věku a doby. Jeho zajímá pouze, jestli se k němu hodí jako kamarádka. Právě toto hledisko po latentní fázi vývoje mizí a neobjeví se doby, než se mladík stane mužem, ale to je trochu mimo téma.
A. a M. jsem od té doby už nikdy neviděl. Uplynulo mnoho let a kde se vzal, tu se vzal, Facebook. Jedněmi nenáviděná, druhými (včetně mě) milovaná téměř-instituce, které během několika měsíců podlehly celé čechy (kromě velmi alternativních lidí, kteří jsou pyšní na to, že tak neučinili a nikdy neučiní) a já jsem postupně objevoval všechny své staré kamarády a kamarádky ze základní školy. Ten byl v lapáku, ten jede v tvrdých drogách, ten jezdí rallye, ta je profesionální modelka, ta je prodavačka a tak dále. Zarazila mě především skutečnost, jak moc se někteří změnili a jak vůbec se nezměnili jiní. Některé holky, které onehdá nebyly příliš atraktivní, zkrásněly a některé si svoji dřívější atraktivitu zachovaly. Naopak z některých holek, které kdysi bývaly na vrcholu své slávy se staly naprosto tuctové tváře.
Narazil jsem i na A. Žel Bohu. Patří totiž do poslední jmenované skupiny. A. měla kdysi všechno, po čem holka mohla toužit. Potom ale přišel okamžik (a byl to osud), od kterého šlo všechno z kopce. Nevěřil jsem vlastním očím (oh my God patří k mým nejčastějším výrazům, které pronáším, když bloudím Facebookem). Ztratila krásu a svoji ranou inteligenci nerozvíjela. Holka, o kterou by se kdysi dávno každý kluk porval se změnila v pravý opak toho, co představovala.
Taková změna mě rozhodně netěší. Těší mě ale naprosto stejná změna, která se udála holkám, které tehdy byly na svoji krásu pyšné (což A. ani M. nebyly), které se odmítaly stýkat s běžnou společností a byly sociálně vždy o krok napřed. Takové holky jsou teď prodavačky, některé už jsou vdané (za spolužáky, kteří kdysi patřívali k podobné partě a nyní jsou z nich dělníci), některé mají dokonce dítě. Svůj pád si možná uvědomují a možná ne (viz oblíbená výmluva typu „odlišná životní volba“), i přesto mám radost, protože představují učebnicové příklady jednoho krásného přísloví.
M. už jsem ani nehledal. Určitě Facebook také má, ale já už se raději nebudu pokoušet oživovat minulost. Proč taky, že?
